neděle 10. října 2010

Show Choir

Jelikož dnes máme volno,na něž jsem se už pěknou řádku dní těšila, rozhodla jsem se zase jednou vrátit na svůj blog, který jsem dlouho zanedbávala. Mnoho se toho od té doby, co jsem tu byla naposledy událo, a tak se pokusím popsat alespoň ty nejdůležitější zážitky a chvíle, které jsem prožila.
Tento článek chci věnovat hlavně Show choiru. Jde o něco jako muzikál, kde se zpívá a tančí. Jde o školní aktivitu, které jsem se chtěla strašně moc zúčastnit. Jediný háček byl v tom, že jsem nebyla jediná, kdo se chtěl stát členem. Abych byla přesnější, zájemců bylo asi padesát a brali přibližně dvacet. Výběr těch nejlepších se měl konat 13. října. Každý měl zazpívat píseň Hey Jude a Hard day’s night od Beatles. Přestože jsem obě písně znala, nikdy jsem je nezpívala a popravdě řečeno obě jsou tak trochu jiný žánr než jsem byla zvyklá zpívat. Proto jsem se toho trochu obávala. Mimo zpěv jsme měli taky předvést nějaké taneční kreace, o kterých jsem předem neměla ani potuchy. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem nějaký extra tanečník, ale pořád jsem se uklidňovala tím, že pokud můj tanec bude mizerný, doženu to zpěvem. O Show choir měla zájem také Danni, a tak jsme se mohly navzájem podporovat. Nejhorší bylo, že víkend před dnem „D“ jsem skoro vůbec nebyla doma. Společně s holkami z cross country jsme měli dívčí párty, kde jsme přespávaly. Na tuto párty jsem zezačátku vůbec nechtěla jít, ale nadruhou stranu jsem si říkala, že pokud nepůjdu, možná budu litovat. Nakonec jsem se tedy přemohla a za to jsem byla hrozně ráda. Nebylo to tak špatný, jak jsem si myslela. Společně jsme byly na bowlingu daly jsme si pizzu hrály nějaké hry. Možná to bylo poprvé, co jsem se mezi nimi cítila trochu svá. Druhý den jsem byla hrozně unavená, protože jsem šla pozdě spát, a tak jsem si chtěla odpočinout. Hned jak jsem si lehla někdo mi začal volat. Byla to Danni a zvala mě, abych s ní, Cathy a Sarou jela do Muskegonu, nakupovat. Původně jsem s nimi chtěla jít, ale po náročné párty jsem si chtěla odpočinout a navíc jsem potřebovala trénovat na Show choir. Nevěděla jsem, jestli musíme obě písně umět nazpaměť nebo ne, ale pro jistotu se je chtěla naučit. Slušně jsem tedy odmítla, ale Danni se nevzdávala tak snadno a připojila se k ní i Sara. Přesvědčovala mě, že už nebudu mít jinou šanci koupit si šaty na Homecoming, a že se do Muskegonu dlouhou dobu nedostanu. A tak mě nakonec, přestože jsem šaty ani tak moc nepotřebovala (jedny jsem si přivezla z Prahy), přesvědčily a já s nimi jela. Měla jsem tak trochu špatné svědomí, že jsem nic neudělala do školy, ale snažila jsem se na to nemyslet. S Dannie jsme po cestě trénovaly obě písně, což bylo fajn. Přesto jsem ale byla přesvědčená, že do pondělka se to zpaměti opravdu nenaučím. Výlet do Muskegonu byl fajn a našla jsem tam i pěkné šaty, které jsem si koupila. Chtěla jsem změnu, mé šaty z Prahy byly také fajn, ale už jsem je měla víckrát na sobě, a tak jsem chtěla zkusit něco nového.
Když nadešel očekávaný den, myslela jsem jen a jen na ten výběr. Samozřejmě jsem obě písně neuměla nazpaměť, ale s tím už se nedalo nic dělat. Ale i tak jsem se moc těšila na večer. Když jsme se všichni sešli ve třídě sboru, Mr Parker nám představil další „porotce“, mezi nimiž byly dvě ženy a jeden muž, který nás měl učit tančit. Všichni jsme se odebrali do auditoria (obrovského sálu, kde se konají různá představení) a všichni jsme si stoupli na podium do kruhu a začali se trochu protahovat. Poté jsme měli ve skupinách, které nám byly předem dány (mimochodem já jsem byla ve skupině C)předvádět různé taneční kroky před porotou. To bylo celkem jednoduché, zkrátka jsme měli třeba běžet po podiu a vyskakovat atd. Nejhorší bylo, když Mr Parker zavolal „Where is Lidia, I want to see her first.“ Trochu mě to překvapilo, proč já, proč jsem měla být první a předvést se před ostatníma. A zrovna to byl ten nejhorší cvik. No zkrátka jsem se musela přemoct, rozběhla jsem se a udělala různé výskoky, poté se přidali i ostatní. No určitě to nebylo nic světoborného, ale na to jsem byla připravené předem. Po těchto jednoduchých cvicích, přišla horší část. Všichni jsme se museli naučit taneční sestavu, kterou nám předvedla jedna z porotkyň a poté ji předvést ve své skupině. Nebylo to zase tak těžký, snažila jsem se hodně koncentrovat a nakonec jsem neudělala žádnou chybu. Tedy alespoň jsem si jí nebyla vědoma. Trochu mi bylo líto Danni, která asi špatně pochopila, kdy Show choir začíná a přišla zrovna, když už jsme všichni uměli celou sestavu nazpaměť. Jeden kluk jí pomohl se to naučit, ale i tak její číslo dopadlo hodně špatně. Neudělala asi ani jediný krok správně, říkala jsem si, že asi nemá velkou šanci, i když jsem jí to moc přála. Když všechny skupiny předvedly to nejlepší, co mohly, na řadu měl přijít zpěv. Na to jsem se těšila mnohem víc, obzvlášť když jsem zjistila, že můžeme mít text a budeme zpívat jen první sloku Hey jude, kterou jsem mimo jiné už nazpaměť uměla. Zatímco první skupiny postupně chodily do třídy, kde jindy máme sbor, já jsem byla s ostatními v třídě kapely a společně jsme trénovali Hey Jude. Naprosto jsem si to užívala a neměla jsem žádný stres, byl tam s námi také ten tanečník a pohled na jeho veselou tvář zničil veškerou trému, kterou jsem možná předtím měla. Když konečně přišla řada na skupinu C, zamířila jsem s ostatními do třídy, kde už čekal jak jinak než usměvavý Mr Parker a dvě ženy, jejichž jméno si bohužel nepamatuji. Naše skupina byla rozdělena na menší skupiny asi po čtyřech a já jsem byla v té první, čili první na řadě. Ještě před tím, než jsme začali zpívat Mr Parker se zeptal, kdo chce zpívat vyšší a kdo nižší verzi Hey Jude. Popravdě řečeno jsem nevěděla, která je lepší a tak jsem jen tak nejistě zdvihla ruku u té nižší, načež úsměv Mr Parkera se rozšířil a on promluvil spíše ke mně než k celé skupině. „Někteří vlastně můžou zpívat obě verze“ a usmál se na mě. A tak jsem se tedy postavila spolu s dalšími dívkami a začaly jsme zpívat, dokonce přišel i ten tanečník. Zpěv jsem si naprosto užívala a dokonce jsem ani nebyla strnulá, jako v minulosti, cítila jsem se skvěle. Cítila jsem, že to tak má být. Že tam do té třídy opravdu patřím. I když jsem pořádně nevnímala reakce poroty všimla jsem si, že obě paní na mě nějak často koukaly a zároveň jsem si všimla, že ten tanečník, teď už stojící vedle Mr Parkera, něco šeptá do jeho ucha a zároveň se kouká na mě. Byla jsem si na sto procent jista, že mluví o mě, ale co si povídaly, to mi zůstávalo skryto. Ať už jsem zpívala vysoko nebo nízko, obojí jsem si užila. Z celého večera jsem měla krásný pocit, dokázala jsem se jen usmívat a uvnitř jsem se cítila jak v nebi. I když jsem nevěděla, jestli mě vyberou nebo ne, neřešila jsem to. Dala jsem do toho, co jsem mohla a měla jsem z toho úžasný pocit. Domů jsem odjížděla plná energie a všechno jsem vylíčila i Jan. Na výsledky jsme čekali asi tři dni a ve středu, když jsem se během mé hodiny sboru šla zeptat Mr Parkera, jestli už má výsledky, řekl mi ať jdu s ním a že je půjdeme vytisknout. Šli jsme tedy společně k tiskárně a Mr Parker mi začal vykládat, jak jsem byla úžasná, že jsem všechny moc překvapila. Řekl mi, že popravdě zezačátku byl napevno rozhodnut, že mě nevezme, protože mě chtěl využít jako klavíristu pro sbor, ale jakmile mě slyšel zpívat, všechno jeho rozhodnutí padlo. Když mě prý slyšel zpívat, hned si řekl „ona musí být v show choir“. Dokonce se mě zeptal, jestli jsem si všimla jak do něj šťouchl ten tanečník a něco mu říkal. Prý se ho ptal „Kdo to je? Kdo to je? To je úžasný.“ Když mi všechno tohle řekl, nemohla jsem tomu uvěřit. Cítila jsem se úžasně, vypadalo to jako sen, ze kterého jsem se nechtěla probudit. Ale sen to nebyl, byla to realita a to, co jsem prožívala, je skoro nepopsatelný. Celý den jsem byla šťastná. Dokonce i Danni byla nakonec vybrána, přestože všichni porotci, se shodli na tom, že ji nevezmou, mr Parker se za ní přimluvil a já si myslím, že to bylo správné. Když jsem viděla jiskřičky štěstí v jejích očích a nekončící radost v jejím povídání a Show choir, byla jsem za ni opravdu ráda. Takových krásných okamžiků, jako tyto není nekonečno a o to víc si jich člověk musí vážit. Od té doby, co mě Mr Parker slyšel zpívat, mě hodně často nechává zpívat před třídou nějaké cvičení na rozezpívání a nebo když jsou někde vysoké tony, nechá je zpívat jenom mě. Příští týden se také zúčastním konkurzu do Honor’s choir, což je sbor, kam vyberou nejlepší zpěváky z Michiganu. Moc si nevěřím, ale při nejmenším to bude sranda. Jinak minulý týden, v pondělí, kdy jsem měla mít první hodinu Show choir, jsem po tréninku cross country zůstala ve škole, protože Jan pro mě nemohla přijít. A tak jsem se odebrala za Mr Parkerem zeptat se ho, jestli si můžu zahrát na klavír u něho ve třídě, načež mě čekalo velké překvapení. Mr Parker mi řekl, že pro mě má něco, co mě hodně potěší. Zavedl mě do takové malé místnosti, kde byl klavír o kterém jsem předtím neměla ani potuchy. Řekl mi, že si na něj můžu jít kdykoliv zahrát, Měla jsem z toho hroznou radost a protože jsem měla ještě asi dvě hodiny do Show choir, zasedla jsem a začala hrát. Nechala jsem si otevřené dveře a po nějaké chvíli jsem si všimla, že za mnou někdo stojí. Byl to Nathan, kluk z cross country a držel v ruce saxofon. Řekl mi, že nevěděl, že hraji na klavír, ale že prý hraji skvěle. Je to vážně milý kluk, z cross country jeden z mála, který si vzpomněl, když jsem byla nemocná a zeptal se mě, co mi bylo. Ostatní z týmu dělali jako bych neexistovala, tedy tak mi to alespoň připadalo. Pokaždé když jsem šla po chodbě, odvraceli hlavy, nebyli schopni mi říct ani ahoj. Nathan byl ale výjimka a o to víc jsem si toho vážila. Chtěl abych mu něco zahrála a já pak na oplátku poprosila, jestli mi může taky něco zahrát na saxofon. Skvěle jsme si popovídali, taky mi pustil nějaké skladby pro saxofon a já jemu zase nějaké pro klavír. Opravdu to bylo fajn. Je skvělý když si můžete popovídat s někým, kdo má stejný zájem, máte mnohem víc si s ním co říct. Později když začal show choir, bylo to zase jak jinak než skvělý, vybírali jsme šaty pro naše vystoupení a zpívali nějaké písničky. Den to byl opravdu vydařený, přestože byl docela náročný a únavný. Opravdu jsem moc šťastná, za to, že jsem se do Show choir dostala a moc děkuji Mr Parkerovi, který je jedním z nejlepších učitelů, které jsem kdy potkala.

Žádné komentáře:

Okomentovat