huge news:)

Už jsem pár dní nic nenapsala a jelikož se toho událo za těch pár dní opravdu hodně, rozhodla jsem se, že mému blogu zase věnuju chvilku z mého času a pokusím se to tu vše vystihnout. Vezmu to popořádku a začnu středou. Ve středu byl velký den, protože jsem se měla jet podívat na první závos cross country. Shayla (jedna kamarádka z týmu) byla tak hodná, že mě vyzvedla doma a jeli jsem na místo srazu. Bylo to u školy a čekal na nás ten "nádherný" žlutý autobus, který nás měl odvézt na místo konání. Jeli jsme asi hodinu a půl a mezitím jsem se velmi skamarádila s jinou YFU studentkou ze Švédska, která se také rozhodla připojit k týmu cross country. Sarah byla velmi příjemná, ale musím se přiznat, že jsem se cítila trochu trapně, když jsem s ní mluvila. Ona má tak úžasnou angličtinu, skoro jako rodilá Američanka, už jsem si i říkala, proč sem vlastně jela, když už umí tak perfektně anglicky. Také samozřejmě neměla žádný problém mluvit s kamarády z týmu, takže já jsem tam občas stála jako solný sloup a jen se usmívala. Nejde o to, že bych nedokázala mluvit anglicky, ale já jsem vlastně ani nevěděla o čem se s nima mám pořádně bavit. Přecejenom jsem je znala jen pár dní. Když jsme přijeli na místo závodu, tak trochu jsme se tam "utábořili" a šli jsme se projít po trati, abychom věděli, kudy se poběží. Bylo to v lese a musím přiznat, že terén byl docela obtížný, byly to samé kopce a hrboly. Byla jsem ráda, že jsem dostala na starosti jen fotografování a taktéž i Sarah a jenden kluk z týmu. Fotek jsem nafotila opravdu hodně, protože bylo co fotit. Kluci z našeho týmu vyhráli první cenu, což zasluhuje velký obdiv a holky myslím třetí cenu. Byl to moc vydařený závod. všichni jsme si po tom dlouhém dni dali nějaké jídlo, které přinesli lidé z našeho týmu a po takovém, dá se říct pikniku, jsem nasedli do autobudu a jeli zpět. Z celého dne jsem měla smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla hrozně moc ráda, že jsem se někam dostala a bylo to pro mě trochu něco jinýho, ale na druhou stranu jsem se cítila taková trochu opuštěná, s nikým jsem se moc nebavila a byla jsem taková zamlklá. Ale to k tomu prostě patří, časem se ledy prolomí. Vlastně už se i prolamovat začali, ale o tom se zmíním trochu později.
Ve čtvrtek jsem ráno měli zase trénink a jak jinak zase jsem byla poslední. Dokonce i ta Sarah se nemusela vůbec zastavovat. no ale aspon se naučím nevšímat si, co si jiní lidé myslí, a jít si za svým cílem. Navíc trenér mě moc podporoval a vůbec se nezlobil, že jsem poslední, říkal mi, že si z toho nemusím nic dělat, že se to časem zlepší. Mám ho moc ráda, je hrozně fajn.
V pátek večer se měl na školním hřišti konat americký fotbal, a tak nás tam Jan s Chloe vzala. Zezačátku byly obě unavené, ale nakonec se přemohly a šly. Byl to velký zážitek a i když jsem pořádně nerozuměla pravidlům, vidět roztleskávačky, lidi na tribunách a týmy, to opravdu stálo za to. I když si stojím za tím, že je to surový sport, jak tam na sebe všichni skáčou. Když jsme pak ke konci odcházeli, překvapilo mě, že za mnou přiběhla Jessica, jedna dívka z cross country a dala se se mnou do řeči, to bylo možná na celým zápasu nejlepší, že mě zkrátka nepřehlédla a přišla za mnou.
A teď se konečně dostávám k největšímu dni celého týdne. A to k sobotě. Měl se konat další závod cross country a trenér chtěl, abychom se já a Sarah už také zůčastnily. Vzala jsem si na sebe sice můj dress, který mi trenér dal den předtím, ale byla jsem pevně rozhodnuta, že se nezůčastním. Vzhledem k mé fyzičce a rychlosti mi to připadalo jako naprosté šílenství. Sarah o tom ale přemýšlela, pořád jsme to mezi sebou řešily a nemohly jsme se rozhodnout. My jsme měly závodit až jako poslední z horším týmem, což mi trochu přidávalo na odvaze, ale i tak jsem se tomu chtěla spíš vyhnout. S týmem jsme si šli prohlídnout trasu, abychom věděli kudy běžet, trasa bylá dlouhá 2,1 míle. Bylo to opravdu těžké rozhodování, ale holky z týmu mi říkaly, že je to nejméně náročná trasa ze všech, že tam nejspou moc kopce a jiné nástrahy. Začala jsem o tom vážně přemýšlet a navíc jsem si představila, že pokud busou už jen těžší trasy, možná se už nebudu moci zůčastnit, tak jsem se nakonec rozhodla. Půjdu do toho, Pořád jsem byla hrozně nervozní, ale všichni mě povzbuzovalii a také ta myšlenka, že poběží i Sarah, mě uklidňovala. Byla jsem smířená s tím, že budu poslední, ale největší strarost mi dělalo, jestli to vůbec uběhnu. Jessica nám pomohla s rozcvičkou a osudný okamžik se blížil. Zazněl výbuch a my jsme mohli vyběhnout. Byla jsem ze začátku mezi prvními, ale bohužel, postupně jsem zpomalovala a jen viděla, jak mě všichni předbíhají. Ale běžela jsem prostě dál. Nikoho jsem za sebou neviděla a tak jsem si byl an sto procent jista, že jsem poslední. Až po chvíli jsem si všimla, že jsou za mnou ještě dvě holky a to mě hnalo k výkonu. Musela jsem se občas zastavit a jen jít rychlým krokem, protože moje fyzička opravdu nebyla tak dobrá, ale stále jsem viděla ty dvě holky za mnou, a tak jsem se snažila běžet co nejdéle. Po cestě jsem potkala mnoho lidí z jiných týmů. Hrozně moc mě překvapilo, jak moc mi fandili. Už to stálo za to. Běžela jsem a běžela a ze stran jsem slyšela jen samé výkřiky: "Go! Keep Going! Go Ludington! Good job!" Ani si neumíte představit, jak moc to člověku pomůže. Pokaždé jsem se na ty lidi podívala, usmála a potichu poděkovala. Kamarádi z mého týmu samozřemě fandili taky a to hodně. Všude jsem slyšela své jméno. I Cathy, Cloe a Danni, mě přišly podpořit. Všude mi fandily. Už jen to samé mě hnalo kupředu. Když už jsem se blížila ke konci, byla jsem opravdu vyřízená, no ani není divu, ale začínala jsem si všímat, že mě jedna z těch holek za mnou začíná dohánět. Sebrala jsem všechny poslední síly, co jsem měla a běžela jsem na plno, už jsem ani nevnímala tu šílenou únavu, ale doběhla jsem do cíle. Ano, nebyla jsem poslední, ty dvě holky zůstaly za mnou. A to byl důvod k radosti. Nemohla jsem nic jiného než se jen usmívat. Ten skvělej pocit, že jsem to dokázala, stál za to. Všichni mi mi moc gratulovali, můj trenér přišel a plácnul si se mnou. Moc mě pochválil a ostatní z týmu si se mnou taky plácli. Jeden kamarád mi dokonce řekl, že bylo vážně skvělé, že jsem to nevzdávala a brala jsem to optimisticky. Je to pravda, skoro celou cestu jsem se jen usmívala. I když jsem si už říkala, že padnu, pořád jsem se usmívala, šlo to taknějak lépe.
Tímto zápasem ale den zdaleka nekončil, teprve začínal. Na závodě mě vyzvedla Cathy(moje Area rep. a hostmum Sarah a Danni) a všichni jsme se vydali nakupovat do Traverse city. Byly tam nádherné obchody se spoustou krádných věcí, bohužel to bylo hodně drahý. Ale přesto jsem si koupila takový malý přívěsek ve tvaru čtyřlístku na památku. Pak jsme jeli ještě do jiných center a já jsem si konečně mohla nakoupit všechno, co jsem potřebovala. Byla jsem sice strašně unavená, ale přemohla jsem se. Když jsme se vrátili zpět do Ludingtonu, Cathy nás pozvala na večeři. Ano slyšíte dobře, večeři, něco, co Jan moc nezná:) Vařil pán domu. Musím říct, že mají nádherný dům a hlavně klavír. Asi to byl osud, že jsem dostala rodinu, která se tak moc liší od té Cathyný. Po večeři mi Cathy dovolila, abych si tam zahrála, dokonce mi vytáhla nějaké noty a já jsem v nich našla dvouhlasou invenci od Bacha, kteru jsem hrála asi před rokem. Po nějaké chvíli mi řekl její manžel, abych si vzala noty a že mi chce něco ukázat. Šli jsme dolů,  kdy byl něco jako sklep a když jsem vešla do té místnosti kam jsme mířili, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vypadalo to tam jak v nějakém studiu. Byly tam bubny, kytary všeho druhu a hlavně varhany a dva a více keyboardů a dalších hudebních vymožeností. Manžel Cathy mi začal všechno ukazovat a mohla jsem si to i vyzkoušet. Byla jsem v sedmém nebi a nechápala jsem, proč jsem tuhle rodinu nedostala já, vždyt máme tolik společného, říkala jsem si. Byla bych tam ještě klidně další hodiny, ale protože bylo už opravdu hodně pozdě, vzala nás Cathy domů. Ještě předtím mi ale bylo nabídnuto, že pokud budu mít zájem, můžu si kdykoliv jít zahrát do obchodu s hudebninami, který její manžel vlastní. Cathy mi i ukázala, kde to je. Byl to opravdu krásný den, až se mi skoro nechtělo jít spát. Ale dneska plánujeme z Bredem- hosfather jedné výměnné studentky z Thajska vyrazit na lodě, takže bude o zábavu opravdu postaráno. Každým dnem se tu cítím líp a líp, ale samozřejmě moc vzpomínám na svoji rodinu.

cross-country running

Nesmím opomenout, že včera jsem byla na prvním tréninku cross-country runningu. Všem to velmi doporučuji, konečně jsem se začala seznamovat s novými lidmi. Ani jsem netušila, že budou takhle fajn. Přihlásila jsem se do cross-country runningu, protože si myslím, že je to nejlepší cesta, jak se spřátelit s novýma lidma. Jestli někdo z vás v budoucnu pojede nebo poletí někam na rok, určitě si myslím, že by se měl stát součástí nějakého týmu. Je to nuda jen sedět doma a nic nedělat, což jsem posledních pár dní dělala. Je pravda, že mi to zpříjemňovalo dívání se na filmy s Chloe, ale už to bylo trochu stereotypní. Když mě Jan včera vezla na první trénink, měla jsem troch ustrach, zvlášt když jsem tam viděla všechny ty vysportovaný kluky a holky. Ale strach mě hned opadl, protože mě všichni vzali mezi sebe. I kluci jsou tam hrozně fajn, jeden mi dokonce vyprávěl, že měl nějaké předky v Československu, svět je zkrátka malej:). Holky se mi hned představily, i když, musím se přiznat, že si je všechny ještě nepamatuju. Tři z nich běžely se mnou a dokonce byly ochotné se mnou chvilkama jen jít. nemám zatím dobrou kondičku, takže je to pro mě těžký celou cestu běžet, ale všichni jsou velmi tolerantí i trenéra máme skvělýho. Zrovna dneska jsme byli s Kelsey a Jessicou běhat podél Michiganského jezera, byla to vážně nádhera:) Obě dvě jsou holky jsou skvělý:) Konečně jsem se dostala mezi lidi. Když jsem dneska dorazila na místo srazu, tak tam zatím byli jen dva kluci z týmu, tak jsem se s nimi začala bavit. Taky jsou moc fajn, jsem ráda, že jsem využila téhle šance a jsem součást týmu. Je pravda, že ze začátku to bude trochu těžký, protože moje kondička opravdu není moc dobrá, ale jelikož tréninky jsou každý den, časem se to určitě zlepší. Zítra budou závody, tak se moc těším, jedna kamarádka z týmu mě tam sveze. Nebudu sice závodit, ale to mi vůbec nevadí, alespoň to všechno nafotím. Po závodech bude tak nějaký piknik, takže to bude určitě skvělý.
Musím se zde ještě v rychlosti zmínit o jedné skvělé věci. Včera, když jsme jeli domu z tréninku, Jan mi oznámila, že budu mít klavír. A to opravdový a přímo doma:) Prý jí ho darovala její kamarádka, tak si ho přivezeme domů. Už jsme i mluvili o tom, kam ho dáme, asi vedle televize. Jsem z toho štěstím bezsebe:)

Klavír???:)

Nesmím zapomenout zmínit se zde o jedné úžasné věci, která se mi přihodila. Mnozí z vás vědí, že jsem si hrozně moc přála mít v Americe klavír, protože si myslím, že bez klavíru zde půjde všechno mnohem hůř, než s ním. Ale jak to tak bývá, zákon schválnosti se u mě dostavil v plné míře. Klavír tu samozřejmě není a aby toho nebylo málo, některé mé kamaradký, kteřé také tráví rok v Americe, ho mají. Proč je ten osud tak nespravedlivý. Tak toto jsem velmi silně pocitovala na začítku, zvlášť když jsem si to spojovala s tím, že Jan ani Chloe nemají nějaký větší vztah k hudbě. Zpčátku jsem nechápala, proč si mě moje hostmum vybrala, v podstatě nemáme téměř nic společného, ale už se tím netrápím. Začínám zjišťovat, že je Jan vlastně moc dobrý člověk. Ona jen vypadá trochu nepřístupně a přísně, nebo možná tak působí jen na mě. No asi se není čemu divit,zřejmě to trochu srovnávám s mojí rodinou:) Vypadá to ale, že má dobré srdce a bude dobrá hostmum. Co jí nezapomenu je to, že mi pomohla najít klavír, který sice nebudu mít doma, ale můžu si na něj jít kdykoliv zahrát. A aby toho nebylo málo, jedná se hned o klavíry tři:) Jak jsme k nim přišli?? no zkrátka já a Chloe jsme se nabídly, že bychom rády dělali nějakou dobrovolnickou práci a Jan nás zavedla do takového centra, kde jsme vplňovaly s čím bychom rady pomohly. Toto místo byl zároveň i kostel. Jan se při této příležitosti zeptala, jeslti tam nemají nějaký klavír, že na něj hraji mnoho let, ale nemáme ho doma. Paní, se kterou jsme tam právě byly, mi velmi ochotně nabídla, že si mohu kdykoliv jít zahrát na kterýkoliv klavír, který tam měli a zároven se nabídla, že mi je půjde ukázat a můžu si je i zkusit. Neumíte si představit, jak jsem v tu chvíli byla štastná, jakou jsem měla radost, když jsem si postupně prohlédla a vyzkoušela všechny tři klavíry, které tam měli. Nejhezčí klavír byl  v kostele, samozřejmě, a bylo to křídlo:)Byla jsem Jan a té paní tak vděčná, že jsem to ani slovy nedokázala vyjádřit. Myslím, že člověk si začně něčeho pořádně vážit, teprve když to nemá a nebere to jako samozřejmost. Teď už jen doufám, že mě tam Jan alespon dvakrát týdně zaveze.
Jan dokonce už i mluvila s mým trenérem na cross country running a možná půjdu na první hodinu už v úterý, jsem na to moc zvědavá. Doufám, že to budu zvládat. Prý je to každý den, to jsem ani sama nevěděla, takže se snad domů vrátím jako úplná sportovkyně:))).
Dnes ráno jsem se vydala se sousedkami Jill a Suzie a na ranní procházku. Vstávala jsem sice v 6:30hod a sraz jsem měly v 7hod, ale byla jsem ráda, že jsem vstala. Konečně jsem se mohla trochu hýbat. Je to těžký, když všude jezdíme jen autem. A navíc jsme tady odřízlí od centra, ani autobus tu nejezdí, takže bez Jan se nemám šanco nikam dostat. Jen o ten "úžasný" žlutý školní autobus pravděpodobně nepříjdu, ale alespon, že jím budu jezdit s Chloe a jen nazpátek ze školy. Dnes nás Jan vzala také na Horse show, ale nebyly jsme tam moc dlouho, protože se tam nic zvláštního nedělo. Potom jsme jeli na návštěvu k Janiný kamarádce Jannet. je to velmi milá paní, která se stále usmívá. Byl zde také její syn Brian se kterým jsme si docela pěkně popovýdali. Někteří američané jsou vážně milí. Ještě před tím než jsme konečně dorazily domů, zastavili jsme se u Janiný dcery Jessicy. K večeři jsme měly grilované maso a zeleninu. Je to zvláštní, jak se na mě každý dívá zvláštně, když mu Jan řekne, že nejím maso, jen kuřecí a rybí, a že mám ráda zeleninu a saláty. A ještě víc připadá Jan divný, že si neochucuji saláty. Ale je fajn, že už si na to zvyká, dokonce nás vzala do restaurace, kde byl Salad bar. Směje se mi, že jsem jak králík. Ale já zkrátka nechci úplně změnit svůj životní styl...:D

Konečně v Americe

Už je to sice pár dní, co jsem přiletěla do Grand Rapids v Michiganu a setkala se konečně se svojí hostitelskou rodinou. Pokusím se ale popsat největší zážitky a strasti posledních dnů.
Den pře mým odletem, tedy 17. srpna jsem strávila se svojí rodinou. Chtěla jsem se s nimi tímto způsobem rozloučit. Vím, že se mi po nich bude velmi stýskat, ostatně to už se mi tak trochu stýská teď. Poslední noc, strávenou doma, jsem absolutně vůbec nemohla usnout, prostě to nešlo. Takže na letiště jsem dorazila tak trochu nevyspalá a přecitlivělá. Uklidnilo mě ale, když jsem se tam setkala se všemi přáteli z YFU, včetně těch, co se mnou měli odlétat. Je to fajn pocit, když jsou kolem vás lidi, kteří podobný zážitek už zažili a ti, kteří ho budou prožívat zároveň se mnou. Celého letu jsem se možná bála nejvíc. Když jsem letěli do Frankfurtu a poté do Chicaga, brala jsem to celkem klidně, nejvíc jsem se bála, až budu muset v Chicagu hledat letadlo do Grand Rapids a znovu se odbavit, aby mi neuletělo. Zvlášť, když znám své orientační schopnosti, které opravdu nejsou moc dobré. Překvapivě, jsem všechno našla, no, člověk se prostě musí pořád ptát :) Nejvíc klidná jsem byla, když už jsem seděla v odletové hale a čekala na to, až budu moci nastoupit do letadla.
A konečně asi po necelé hodině letu jsem dorazila na místo. Zde jsem poprvé na vlastní oči uviděla Jan, moji hostmum. Byla jsem strašně moc ráda, po chvíli přišla i Chloe, výměnná studentka z Číny. Netušila jsem ,že bude tak skvělá, je o rok mladší než já, ale je strašně milá a plná energie. Jsem moc ráda, že ji tu mám, můžeme si neustále povídat a zrovna včera jsem ji pustila jeden film na mém notebooku, který se jí moc líbil.
První den pro mě ale nebyl moc jednoduchý. Tu radost, kterou jsem měla když jsem uvidlěa Jan a Chloe vyvážilo to, že jsem zjistila, že Jan nemá wi-fi a na jejím notebooku jsem se nedokázala připojit ani na svůj mail, ani na facebook a skype. Byla to pro mě strašná představa, že se nebudu moci za celý rok kontaktovat s mojí rodinou. Jan je navíc trochu větší introvert, takže člověk musí přijít a snažit se s ní povídat. A navíc ze začátku jsem měla velký problém se vyjadřovat. Skoro všechno jsem sice rozuměla (asi díky mému pravidelnémi koukání na anglické filmy:), ale nemám dostatěčnou slovní zásobu, abych mohla v klidu všechno vyjádřit. No možná, že ten první den byl pro mě trochu krize, ale teď už se cítím mnohem líp. Druhý den k nám přišel Janin kolega z práce, ani nevím jak, ale podařilo se mu zprovoznit mi internet. Je to prostě génius:)Měla jsem takovou radost. Janin kolega s sebou také přivedl své dvě dcery, tak jsem konečně mohla poznat nějaké americké teenagery. Abych ale řekla pravdu s Chloe jsme se shodli na tom, že nejsou až tak otevření a zpočátku to vypadalo, jako bychom je vůbec nezajímali. Postupně se ale ledy začaly prolamovat a ony se s námi trochu začaly bavit. Jeli jsme taky do centra Ludingtonu, na pláž. Moc se mi tam líbilo, je to nádherné místo, vypadá to tam skoro jako u moře. Všechny jsme si šly namočit nohy do vody a dopadlo to tak, že jsem měla celé kalhoty mokré, ale vůbec mi to nevadilo. Stálo to za to. Potom jsme se šli projít k majáku, Kamarád Jane mi vyprávěl, jak se maják v průběhu let nakláněl, že to vypadalo, že spadne a že mi to může připomenout trochu šikmou věž v Pize. Ten samý den, ale ještě dopoledne jsme se byly s Chloe zaregistrovat ve škole a vybrat si předměty. Jsem strašně moc ráda, že budeme v maturitním ročníku. Taky jsem se chtěla připojit k nějaké školní aktivitě po škole a nakonec jsem si vybrala cross country running. Alespon lépe poznám okolí. Určitě velkým zážitkem bylo poznávat americké "restaurace". Nejhorši bylo když se nás Jan snažila přesvědčit, abychom si daly k večeři zmrzlinu. Nakonec se mi povedlo se z toho nějak vykroutit a dala jsem si nakonec jen salát c mekáči. Jan bohužel vůbec nevaří, takže jsme se obědy vařili sami. Jan prostě jen tak odešla do práce a o žádném obědě se vůbec nezmínila. Ale mně to ani tak moc nevadí, alespon si můžu dát co chci a nemusím se do ničeho nutit. Pomalu si začínám na všechno zvykat. A zjištuji, že je tu mnoho milých sousedu. S jednou sousedkou, Jill, jsem se domluvila, že spolu  a ještě jednou sousedkou budeme chodit každou neděli na procházku, alespoň budu mít nějaký pohyb:)

Já

Jen tak pro začátek bych ráda napsala pár slov o sobě. Mnozí, kteří tento blog budou číst, mě už většinou asi znají, ale i tak bych ráda vysvětlila, proč jsem se rozhodla strávit výměnný rok právě v Americe. Někteří asi budou kroutit hlavou a položí si otázku, proč jsem raději nejela do nějaké země, která není tak vzdálená. A navíc, anglicky už dnes umí téměř každý, tak proč radši nezkusit něco jiného. Ano, to vše je pravda a i já jsem nad tím nějaký čas takto přemýšlela. Pak jsem si ale uvědomila, žě je nejlepší pořádně umět nejprve jeden jazyk a teprve potom se učit nějaký další. A kolikrát se člověk za život podívá právě do Ameriky?

K těmto myšlenká jsem ale došla až během tohoto roku. Nikdy dřív bych nad tím asi vůbec nepřemýšlela. Vždycky jsem milovala svůj domov, tedy Prahu. Byl to pro mě jediný svět a jiný jsem ani moc poznat nechtěla. Samozřejmě, že jsem ráda jezdila na různé pobyty s rodinou. Ať už to bylo k moři nebo po České republice. I školní poznávací kurzy mi něco daly, ale přecejenom to byl vždy maximálně jeden nebo dva týdny. Nikde jinde kromě ČR bych asi žít nechtěla. Od malička jsem měla velké pouto se svou rodinou a neuměla jsem si představit, že bych někde strávila delší čas bez nich. Kdykoliv se mě dřiv někdo zeptal, jestli bych nejela na rok studovat někam do ciziny, vždycky jsem s jistotou tvrdila, že nikdy. A vidíte. Člověk by nikdy neměl říkat nikdy.

A je to tady,  zrovna jsem skončila druhák na gymplu a za necelé dva týdny odlétam do nejvzálenější končiny a ještě ke všemu na rok. Větší obrat v mém myšlení snad už nastat ani nemohl. 

Moje odhodlání ale nebylo tak rychlé. Začalo to tím, že mé úžasné kamarádky Kája a Kačka se rozhodovaly o tom, že roční pobyt podstoupí. Nebyla to tedy zrovna Amerika, ale Německo a Finsko. Kačka, ta už byla rozhodnuta dlouhou dobu, ale Kája se ještě rozhodovala. Kdykoliv jsme byly ve škole, holky se o tom mezi sebou bavily a mně nezbývalo, než jen poslouchat. Ale vůbec mě to nenudilo, snažila jsem si v hlavě vytvářet představy, jaké by to mohlo být, něco takového podstoupit. Stále jsem to ale nevztahovala k sobě. 

K tomu došlo až jednou, když k nám přišli z YFU Martin a Verča a udělali krátkou přednášku o své organizaci. Bylo to zrovna o velké přestávce a holky byly rozhodnuty tam jít. Kája mě přesvědčila, abych se tam šla pro zajímavost taky kouknout. Neodolala jsem, samotnou mě to docela zajímalo a říkala jsem si, že možná kdyby dělali pobyty jen na měsíc dva, i bych toho využila. Přišly jsme tedy do školního divadla a přednáška mohla začít. Překvapivě jsme tam byli celkově asi čtyři, možná pět. Po skončení, jsem si poprvé začala představovat sama sebe v roli výměnného studenta. Začala jsem nad tím neustále přemýšlet a holky, které to stále řešily, mě z mých myšlenek neodvedly. 

Nastal ve mně velký zlom, začala jsem toužit po tomto "dobrodružství" a jednou jsem se jen tak letmo táty zeptala, co si o tom myslí. Řekl, že je to určitě zajímavá zkušenost, ale v tu chvíli by ho určitě ještě ani ve snu nenapadlo, že jeho vlastní dcera tuto zkušenost získá. Doma jsme o tom začali neustále mluvit až jsme nakonec došli k jasnému závěru. Nikdy bych nevěřila, že mi to mí rodiče dovolí, možná ani oni sami tomu nevěřili. Ale je to tak a já jsem jim hrozně moc vděčná, za to, že mi dali svoji důvěru.

Vím, že to pro nás všechny bude velká zkouška, ale jestli ji zvládnem, myslím, že už nás jentak něco nedostane. Mrzí mě, že tu nebudu až můj úžasnej brácha bude maturovat a dělat zkoušky na vysokou. Budu ho moci podpořit jen na dálku. Ale já nepochybuju o tom, že to zvládne. Budu mu moc držet palce a až se vrátím, určitě si to všechno vynahradíme.