Už jsem pár dní nic nenapsala a jelikož se toho událo za těch pár dní opravdu hodně, rozhodla jsem se, že mému blogu zase věnuju chvilku z mého času a pokusím se to tu vše vystihnout. Vezmu to popořádku a začnu středou. Ve středu byl velký den, protože jsem se měla jet podívat na první závos cross country. Shayla (jedna kamarádka z týmu) byla tak hodná, že mě vyzvedla doma a jeli jsem na místo srazu. Bylo to u školy a čekal na nás ten "nádherný" žlutý autobus, který nás měl odvézt na místo konání. Jeli jsme asi hodinu a půl a mezitím jsem se velmi skamarádila s jinou YFU studentkou ze Švédska, která se také rozhodla připojit k týmu cross country. Sarah byla velmi příjemná, ale musím se přiznat, že jsem se cítila trochu trapně, když jsem s ní mluvila. Ona má tak úžasnou angličtinu, skoro jako rodilá Američanka, už jsem si i říkala, proč sem vlastně jela, když už umí tak perfektně anglicky. Také samozřejmě neměla žádný problém mluvit s kamarády z týmu, takže já jsem tam občas stála jako solný sloup a jen se usmívala. Nejde o to, že bych nedokázala mluvit anglicky, ale já jsem vlastně ani nevěděla o čem se s nima mám pořádně bavit. Přecejenom jsem je znala jen pár dní. Když jsme přijeli na místo závodu, tak trochu jsme se tam "utábořili" a šli jsme se projít po trati, abychom věděli, kudy se poběží. Bylo to v lese a musím přiznat, že terén byl docela obtížný, byly to samé kopce a hrboly. Byla jsem ráda, že jsem dostala na starosti jen fotografování a taktéž i Sarah a jenden kluk z týmu. Fotek jsem nafotila opravdu hodně, protože bylo co fotit. Kluci z našeho týmu vyhráli první cenu, což zasluhuje velký obdiv a holky myslím třetí cenu. Byl to moc vydařený závod. všichni jsme si po tom dlouhém dni dali nějaké jídlo, které přinesli lidé z našeho týmu a po takovém, dá se říct pikniku, jsem nasedli do autobudu a jeli zpět. Z celého dne jsem měla smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla hrozně moc ráda, že jsem se někam dostala a bylo to pro mě trochu něco jinýho, ale na druhou stranu jsem se cítila taková trochu opuštěná, s nikým jsem se moc nebavila a byla jsem taková zamlklá. Ale to k tomu prostě patří, časem se ledy prolomí. Vlastně už se i prolamovat začali, ale o tom se zmíním trochu později.
Ve čtvrtek jsem ráno měli zase trénink a jak jinak zase jsem byla poslední. Dokonce i ta Sarah se nemusela vůbec zastavovat. no ale aspon se naučím nevšímat si, co si jiní lidé myslí, a jít si za svým cílem. Navíc trenér mě moc podporoval a vůbec se nezlobil, že jsem poslední, říkal mi, že si z toho nemusím nic dělat, že se to časem zlepší. Mám ho moc ráda, je hrozně fajn.
V pátek večer se měl na školním hřišti konat americký fotbal, a tak nás tam Jan s Chloe vzala. Zezačátku byly obě unavené, ale nakonec se přemohly a šly. Byl to velký zážitek a i když jsem pořádně nerozuměla pravidlům, vidět roztleskávačky, lidi na tribunách a týmy, to opravdu stálo za to. I když si stojím za tím, že je to surový sport, jak tam na sebe všichni skáčou. Když jsme pak ke konci odcházeli, překvapilo mě, že za mnou přiběhla Jessica, jedna dívka z cross country a dala se se mnou do řeči, to bylo možná na celým zápasu nejlepší, že mě zkrátka nepřehlédla a přišla za mnou.
A teď se konečně dostávám k největšímu dni celého týdne. A to k sobotě. Měl se konat další závod cross country a trenér chtěl, abychom se já a Sarah už také zůčastnily. Vzala jsem si na sebe sice můj dress, který mi trenér dal den předtím, ale byla jsem pevně rozhodnuta, že se nezůčastním. Vzhledem k mé fyzičce a rychlosti mi to připadalo jako naprosté šílenství. Sarah o tom ale přemýšlela, pořád jsme to mezi sebou řešily a nemohly jsme se rozhodnout. My jsme měly závodit až jako poslední z horším týmem, což mi trochu přidávalo na odvaze, ale i tak jsem se tomu chtěla spíš vyhnout. S týmem jsme si šli prohlídnout trasu, abychom věděli kudy běžet, trasa bylá dlouhá 2,1 míle. Bylo to opravdu těžké rozhodování, ale holky z týmu mi říkaly, že je to nejméně náročná trasa ze všech, že tam nejspou moc kopce a jiné nástrahy. Začala jsem o tom vážně přemýšlet a navíc jsem si představila, že pokud busou už jen těžší trasy, možná se už nebudu moci zůčastnit, tak jsem se nakonec rozhodla. Půjdu do toho, Pořád jsem byla hrozně nervozní, ale všichni mě povzbuzovalii a také ta myšlenka, že poběží i Sarah, mě uklidňovala. Byla jsem smířená s tím, že budu poslední, ale největší strarost mi dělalo, jestli to vůbec uběhnu. Jessica nám pomohla s rozcvičkou a osudný okamžik se blížil. Zazněl výbuch a my jsme mohli vyběhnout. Byla jsem ze začátku mezi prvními, ale bohužel, postupně jsem zpomalovala a jen viděla, jak mě všichni předbíhají. Ale běžela jsem prostě dál. Nikoho jsem za sebou neviděla a tak jsem si byl an sto procent jista, že jsem poslední. Až po chvíli jsem si všimla, že jsou za mnou ještě dvě holky a to mě hnalo k výkonu. Musela jsem se občas zastavit a jen jít rychlým krokem, protože moje fyzička opravdu nebyla tak dobrá, ale stále jsem viděla ty dvě holky za mnou, a tak jsem se snažila běžet co nejdéle. Po cestě jsem potkala mnoho lidí z jiných týmů. Hrozně moc mě překvapilo, jak moc mi fandili. Už to stálo za to. Běžela jsem a běžela a ze stran jsem slyšela jen samé výkřiky: "Go! Keep Going! Go Ludington! Good job!" Ani si neumíte představit, jak moc to člověku pomůže. Pokaždé jsem se na ty lidi podívala, usmála a potichu poděkovala. Kamarádi z mého týmu samozřemě fandili taky a to hodně. Všude jsem slyšela své jméno. I Cathy, Cloe a Danni, mě přišly podpořit. Všude mi fandily. Už jen to samé mě hnalo kupředu. Když už jsem se blížila ke konci, byla jsem opravdu vyřízená, no ani není divu, ale začínala jsem si všímat, že mě jedna z těch holek za mnou začíná dohánět. Sebrala jsem všechny poslední síly, co jsem měla a běžela jsem na plno, už jsem ani nevnímala tu šílenou únavu, ale doběhla jsem do cíle. Ano, nebyla jsem poslední, ty dvě holky zůstaly za mnou. A to byl důvod k radosti. Nemohla jsem nic jiného než se jen usmívat. Ten skvělej pocit, že jsem to dokázala, stál za to. Všichni mi mi moc gratulovali, můj trenér přišel a plácnul si se mnou. Moc mě pochválil a ostatní z týmu si se mnou taky plácli. Jeden kamarád mi dokonce řekl, že bylo vážně skvělé, že jsem to nevzdávala a brala jsem to optimisticky. Je to pravda, skoro celou cestu jsem se jen usmívala. I když jsem si už říkala, že padnu, pořád jsem se usmívala, šlo to taknějak lépe.
Tímto zápasem ale den zdaleka nekončil, teprve začínal. Na závodě mě vyzvedla Cathy(moje Area rep. a hostmum Sarah a Danni) a všichni jsme se vydali nakupovat do Traverse city. Byly tam nádherné obchody se spoustou krádných věcí, bohužel to bylo hodně drahý. Ale přesto jsem si koupila takový malý přívěsek ve tvaru čtyřlístku na památku. Pak jsme jeli ještě do jiných center a já jsem si konečně mohla nakoupit všechno, co jsem potřebovala. Byla jsem sice strašně unavená, ale přemohla jsem se. Když jsme se vrátili zpět do Ludingtonu, Cathy nás pozvala na večeři. Ano slyšíte dobře, večeři, něco, co Jan moc nezná:) Vařil pán domu. Musím říct, že mají nádherný dům a hlavně klavír. Asi to byl osud, že jsem dostala rodinu, která se tak moc liší od té Cathyný. Po večeři mi Cathy dovolila, abych si tam zahrála, dokonce mi vytáhla nějaké noty a já jsem v nich našla dvouhlasou invenci od Bacha, kteru jsem hrála asi před rokem. Po nějaké chvíli mi řekl její manžel, abych si vzala noty a že mi chce něco ukázat. Šli jsme dolů, kdy byl něco jako sklep a když jsem vešla do té místnosti kam jsme mířili, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vypadalo to tam jak v nějakém studiu. Byly tam bubny, kytary všeho druhu a hlavně varhany a dva a více keyboardů a dalších hudebních vymožeností. Manžel Cathy mi začal všechno ukazovat a mohla jsem si to i vyzkoušet. Byla jsem v sedmém nebi a nechápala jsem, proč jsem tuhle rodinu nedostala já, vždyt máme tolik společného, říkala jsem si. Byla bych tam ještě klidně další hodiny, ale protože bylo už opravdu hodně pozdě, vzala nás Cathy domů. Ještě předtím mi ale bylo nabídnuto, že pokud budu mít zájem, můžu si kdykoliv jít zahrát do obchodu s hudebninami, který její manžel vlastní. Cathy mi i ukázala, kde to je. Byl to opravdu krásný den, až se mi skoro nechtělo jít spát. Ale dneska plánujeme z Bredem- hosfather jedné výměnné studentky z Thajska vyrazit na lodě, takže bude o zábavu opravdu postaráno. Každým dnem se tu cítím líp a líp, ale samozřejmě moc vzpomínám na svoji rodinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat