Show Choir

Jelikož dnes máme volno,na něž jsem se už pěknou řádku dní těšila, rozhodla jsem se zase jednou vrátit na svůj blog, který jsem dlouho zanedbávala. Mnoho se toho od té doby, co jsem tu byla naposledy událo, a tak se pokusím popsat alespoň ty nejdůležitější zážitky a chvíle, které jsem prožila.
Tento článek chci věnovat hlavně Show choiru. Jde o něco jako muzikál, kde se zpívá a tančí. Jde o školní aktivitu, které jsem se chtěla strašně moc zúčastnit. Jediný háček byl v tom, že jsem nebyla jediná, kdo se chtěl stát členem. Abych byla přesnější, zájemců bylo asi padesát a brali přibližně dvacet. Výběr těch nejlepších se měl konat 13. října. Každý měl zazpívat píseň Hey Jude a Hard day’s night od Beatles. Přestože jsem obě písně znala, nikdy jsem je nezpívala a popravdě řečeno obě jsou tak trochu jiný žánr než jsem byla zvyklá zpívat. Proto jsem se toho trochu obávala. Mimo zpěv jsme měli taky předvést nějaké taneční kreace, o kterých jsem předem neměla ani potuchy. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem nějaký extra tanečník, ale pořád jsem se uklidňovala tím, že pokud můj tanec bude mizerný, doženu to zpěvem. O Show choir měla zájem také Danni, a tak jsme se mohly navzájem podporovat. Nejhorší bylo, že víkend před dnem „D“ jsem skoro vůbec nebyla doma. Společně s holkami z cross country jsme měli dívčí párty, kde jsme přespávaly. Na tuto párty jsem zezačátku vůbec nechtěla jít, ale nadruhou stranu jsem si říkala, že pokud nepůjdu, možná budu litovat. Nakonec jsem se tedy přemohla a za to jsem byla hrozně ráda. Nebylo to tak špatný, jak jsem si myslela. Společně jsme byly na bowlingu daly jsme si pizzu hrály nějaké hry. Možná to bylo poprvé, co jsem se mezi nimi cítila trochu svá. Druhý den jsem byla hrozně unavená, protože jsem šla pozdě spát, a tak jsem si chtěla odpočinout. Hned jak jsem si lehla někdo mi začal volat. Byla to Danni a zvala mě, abych s ní, Cathy a Sarou jela do Muskegonu, nakupovat. Původně jsem s nimi chtěla jít, ale po náročné párty jsem si chtěla odpočinout a navíc jsem potřebovala trénovat na Show choir. Nevěděla jsem, jestli musíme obě písně umět nazpaměť nebo ne, ale pro jistotu se je chtěla naučit. Slušně jsem tedy odmítla, ale Danni se nevzdávala tak snadno a připojila se k ní i Sara. Přesvědčovala mě, že už nebudu mít jinou šanci koupit si šaty na Homecoming, a že se do Muskegonu dlouhou dobu nedostanu. A tak mě nakonec, přestože jsem šaty ani tak moc nepotřebovala (jedny jsem si přivezla z Prahy), přesvědčily a já s nimi jela. Měla jsem tak trochu špatné svědomí, že jsem nic neudělala do školy, ale snažila jsem se na to nemyslet. S Dannie jsme po cestě trénovaly obě písně, což bylo fajn. Přesto jsem ale byla přesvědčená, že do pondělka se to zpaměti opravdu nenaučím. Výlet do Muskegonu byl fajn a našla jsem tam i pěkné šaty, které jsem si koupila. Chtěla jsem změnu, mé šaty z Prahy byly také fajn, ale už jsem je měla víckrát na sobě, a tak jsem chtěla zkusit něco nového.
Když nadešel očekávaný den, myslela jsem jen a jen na ten výběr. Samozřejmě jsem obě písně neuměla nazpaměť, ale s tím už se nedalo nic dělat. Ale i tak jsem se moc těšila na večer. Když jsme se všichni sešli ve třídě sboru, Mr Parker nám představil další „porotce“, mezi nimiž byly dvě ženy a jeden muž, který nás měl učit tančit. Všichni jsme se odebrali do auditoria (obrovského sálu, kde se konají různá představení) a všichni jsme si stoupli na podium do kruhu a začali se trochu protahovat. Poté jsme měli ve skupinách, které nám byly předem dány (mimochodem já jsem byla ve skupině C)předvádět různé taneční kroky před porotou. To bylo celkem jednoduché, zkrátka jsme měli třeba běžet po podiu a vyskakovat atd. Nejhorší bylo, když Mr Parker zavolal „Where is Lidia, I want to see her first.“ Trochu mě to překvapilo, proč já, proč jsem měla být první a předvést se před ostatníma. A zrovna to byl ten nejhorší cvik. No zkrátka jsem se musela přemoct, rozběhla jsem se a udělala různé výskoky, poté se přidali i ostatní. No určitě to nebylo nic světoborného, ale na to jsem byla připravené předem. Po těchto jednoduchých cvicích, přišla horší část. Všichni jsme se museli naučit taneční sestavu, kterou nám předvedla jedna z porotkyň a poté ji předvést ve své skupině. Nebylo to zase tak těžký, snažila jsem se hodně koncentrovat a nakonec jsem neudělala žádnou chybu. Tedy alespoň jsem si jí nebyla vědoma. Trochu mi bylo líto Danni, která asi špatně pochopila, kdy Show choir začíná a přišla zrovna, když už jsme všichni uměli celou sestavu nazpaměť. Jeden kluk jí pomohl se to naučit, ale i tak její číslo dopadlo hodně špatně. Neudělala asi ani jediný krok správně, říkala jsem si, že asi nemá velkou šanci, i když jsem jí to moc přála. Když všechny skupiny předvedly to nejlepší, co mohly, na řadu měl přijít zpěv. Na to jsem se těšila mnohem víc, obzvlášť když jsem zjistila, že můžeme mít text a budeme zpívat jen první sloku Hey jude, kterou jsem mimo jiné už nazpaměť uměla. Zatímco první skupiny postupně chodily do třídy, kde jindy máme sbor, já jsem byla s ostatními v třídě kapely a společně jsme trénovali Hey Jude. Naprosto jsem si to užívala a neměla jsem žádný stres, byl tam s námi také ten tanečník a pohled na jeho veselou tvář zničil veškerou trému, kterou jsem možná předtím měla. Když konečně přišla řada na skupinu C, zamířila jsem s ostatními do třídy, kde už čekal jak jinak než usměvavý Mr Parker a dvě ženy, jejichž jméno si bohužel nepamatuji. Naše skupina byla rozdělena na menší skupiny asi po čtyřech a já jsem byla v té první, čili první na řadě. Ještě před tím, než jsme začali zpívat Mr Parker se zeptal, kdo chce zpívat vyšší a kdo nižší verzi Hey Jude. Popravdě řečeno jsem nevěděla, která je lepší a tak jsem jen tak nejistě zdvihla ruku u té nižší, načež úsměv Mr Parkera se rozšířil a on promluvil spíše ke mně než k celé skupině. „Někteří vlastně můžou zpívat obě verze“ a usmál se na mě. A tak jsem se tedy postavila spolu s dalšími dívkami a začaly jsme zpívat, dokonce přišel i ten tanečník. Zpěv jsem si naprosto užívala a dokonce jsem ani nebyla strnulá, jako v minulosti, cítila jsem se skvěle. Cítila jsem, že to tak má být. Že tam do té třídy opravdu patřím. I když jsem pořádně nevnímala reakce poroty všimla jsem si, že obě paní na mě nějak často koukaly a zároveň jsem si všimla, že ten tanečník, teď už stojící vedle Mr Parkera, něco šeptá do jeho ucha a zároveň se kouká na mě. Byla jsem si na sto procent jista, že mluví o mě, ale co si povídaly, to mi zůstávalo skryto. Ať už jsem zpívala vysoko nebo nízko, obojí jsem si užila. Z celého večera jsem měla krásný pocit, dokázala jsem se jen usmívat a uvnitř jsem se cítila jak v nebi. I když jsem nevěděla, jestli mě vyberou nebo ne, neřešila jsem to. Dala jsem do toho, co jsem mohla a měla jsem z toho úžasný pocit. Domů jsem odjížděla plná energie a všechno jsem vylíčila i Jan. Na výsledky jsme čekali asi tři dni a ve středu, když jsem se během mé hodiny sboru šla zeptat Mr Parkera, jestli už má výsledky, řekl mi ať jdu s ním a že je půjdeme vytisknout. Šli jsme tedy společně k tiskárně a Mr Parker mi začal vykládat, jak jsem byla úžasná, že jsem všechny moc překvapila. Řekl mi, že popravdě zezačátku byl napevno rozhodnut, že mě nevezme, protože mě chtěl využít jako klavíristu pro sbor, ale jakmile mě slyšel zpívat, všechno jeho rozhodnutí padlo. Když mě prý slyšel zpívat, hned si řekl „ona musí být v show choir“. Dokonce se mě zeptal, jestli jsem si všimla jak do něj šťouchl ten tanečník a něco mu říkal. Prý se ho ptal „Kdo to je? Kdo to je? To je úžasný.“ Když mi všechno tohle řekl, nemohla jsem tomu uvěřit. Cítila jsem se úžasně, vypadalo to jako sen, ze kterého jsem se nechtěla probudit. Ale sen to nebyl, byla to realita a to, co jsem prožívala, je skoro nepopsatelný. Celý den jsem byla šťastná. Dokonce i Danni byla nakonec vybrána, přestože všichni porotci, se shodli na tom, že ji nevezmou, mr Parker se za ní přimluvil a já si myslím, že to bylo správné. Když jsem viděla jiskřičky štěstí v jejích očích a nekončící radost v jejím povídání a Show choir, byla jsem za ni opravdu ráda. Takových krásných okamžiků, jako tyto není nekonečno a o to víc si jich člověk musí vážit. Od té doby, co mě Mr Parker slyšel zpívat, mě hodně často nechává zpívat před třídou nějaké cvičení na rozezpívání a nebo když jsou někde vysoké tony, nechá je zpívat jenom mě. Příští týden se také zúčastním konkurzu do Honor’s choir, což je sbor, kam vyberou nejlepší zpěváky z Michiganu. Moc si nevěřím, ale při nejmenším to bude sranda. Jinak minulý týden, v pondělí, kdy jsem měla mít první hodinu Show choir, jsem po tréninku cross country zůstala ve škole, protože Jan pro mě nemohla přijít. A tak jsem se odebrala za Mr Parkerem zeptat se ho, jestli si můžu zahrát na klavír u něho ve třídě, načež mě čekalo velké překvapení. Mr Parker mi řekl, že pro mě má něco, co mě hodně potěší. Zavedl mě do takové malé místnosti, kde byl klavír o kterém jsem předtím neměla ani potuchy. Řekl mi, že si na něj můžu jít kdykoliv zahrát, Měla jsem z toho hroznou radost a protože jsem měla ještě asi dvě hodiny do Show choir, zasedla jsem a začala hrát. Nechala jsem si otevřené dveře a po nějaké chvíli jsem si všimla, že za mnou někdo stojí. Byl to Nathan, kluk z cross country a držel v ruce saxofon. Řekl mi, že nevěděl, že hraji na klavír, ale že prý hraji skvěle. Je to vážně milý kluk, z cross country jeden z mála, který si vzpomněl, když jsem byla nemocná a zeptal se mě, co mi bylo. Ostatní z týmu dělali jako bych neexistovala, tedy tak mi to alespoň připadalo. Pokaždé když jsem šla po chodbě, odvraceli hlavy, nebyli schopni mi říct ani ahoj. Nathan byl ale výjimka a o to víc jsem si toho vážila. Chtěl abych mu něco zahrála a já pak na oplátku poprosila, jestli mi může taky něco zahrát na saxofon. Skvěle jsme si popovídali, taky mi pustil nějaké skladby pro saxofon a já jemu zase nějaké pro klavír. Opravdu to bylo fajn. Je skvělý když si můžete popovídat s někým, kdo má stejný zájem, máte mnohem víc si s ním co říct. Později když začal show choir, bylo to zase jak jinak než skvělý, vybírali jsme šaty pro naše vystoupení a zpívali nějaké písničky. Den to byl opravdu vydařený, přestože byl docela náročný a únavný. Opravdu jsem moc šťastná, za to, že jsem se do Show choir dostala a moc děkuji Mr Parkerovi, který je jedním z nejlepších učitelů, které jsem kdy potkala.

Škola

Tento článek jsem začala psát už skoro před týdnem, ale pro jeho délku a pod množstvím zážitků, jsem ho pořád nemohla dopsat, tak tady tedy konečně je.
Tak se sem zase po nějaké chvíli vracím, abych se podělila o mnoho nových zážitků, které se přihodily. Asi největší novinkou bude, že jsem v úterý byla poprvé ve škole. První den byl trochu napjatý, což je normální, do nové školy v Americe nejdete mnohokrát za život naštěstí jsem tak nějak přibližně věděla, kde mám třídy, ale jistá jsem si zrovna nebyla. Nervy jsem měla z jiných věcí. Například, jestli otevřu svoji skřínku, protože když jsem byla na otevíracím dni, zkoušela jsem to asi desetkrát. A výsledek? Dvakrát otevřeno. Taky jsem se bála, jestli budu mít dobré spolužáky a profesory. No profesoři jsou skvělí, se spolužáky je to už trochu horší, ale snad časem budou přátelštější. Když jsem s Chloe vešla do školy, zamířily jsme nejdřív ke skříňkám. Chtěla jsem si tam odložit věci na trénink cross country, který měl být hned po škole. Toho jsem se taky trochu bála, nevěděla jsem, kde je šatna, kde budeme mít sraz a kde má učebnu Mr Lipa(kouč). Ale na to jsem zpočátku až tak moc nemyslela. Když jsem asi na pátý pokus s pomocí Chloe otevřela skřínku a uložila si tam věci, vydaly jsme se ke svým třídám. Musely jsme ale nejprve v hlavní hale počkat na první zvonění a teprve potom nás pustili do tříd. Zamířila jsem tedy ke třídě, kde jsem měla mít první hodinu business math. A to jsem ještě nevěděla, že nemáme jít hned do svých tříd, ale do tříd, které nám byly určeny a kde jsme měli vyplnit nějaké formality. Samozřejmě, moje papíry tam neměli, ale tak nějak jsem to neřešila, byla jsem ráda, že už jsem ve třídě. Asi jsem tak trochu očekávala, že se se mnou studenti dají do řeči. Velký omyl. Připadala jsem si jako vzduch. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem ve třídě uviděla známou tvář a to hostitelskou sestru Beily, studentky z Německa. Hned jsem se cítila líp. Když jsme měli vyplňovat nějaké ty papíry na úvod, nebyla jsem si některýma věcma jista, tak jsem sebrala všechnu odvahu a zeptala jsem se holky sedící vedle mě. Problém je v tom, že se člověk prostě musí ptát na všechno a dostane se mu jen krátká odpověď. Když jsme zmíněné papíry odevzdali, většina třídy včetně té holky, s kterou jsem se jakžtakž „spřátelila“ no nedá se tomu tak říct,odebrala do tříd, kde měli mít první hodinu. Zůstala jsem sedět sama bez souseda a to mě trochu vyděsilo, všimla jsem si, že na druhém konci sedí jedna holka sama, a tak jsem se jí zeptala, jestli si s ní můžu sednou. No zpočátku mi věnovala trochu divný pohled, ale nebylo to nepřátelské, tak jsem toho využila. Shodou okolností tato spolužačka-Erika- byla ve škole nová, takže jsem mohla využít situace, a začala jsem se s ní bavit. Je to fajn holka. Ale asi bych ještě měla něco dodat, k popisu výuky business math. No když jsem si vybírala předměty, bylo mi řečeno, že business math, je jednodušší matika. Asi bych to tak nenazvala, možná bych to ani matikou nenazvala. Označila bych to jako hodina základů matematiky pro první stupeň základní školy. Ano, až tak to bylo jednoduchý, opravdu jsem si říkala, že to nebude mít žádný smysl. Na druhou stranu jsem si říkala, že to budu mít trochu stížený, tím, že je to v angličtině, ale i tak jsem přemýšlela o změně. K té nakonec ale nedošlo, o tom se zmíním později. Další hodinu jsem měli writing, úroveň už byla značně vyšší. Máme mladou profesorku, je moc milá a zábavná. Každé tři týdny máme za domácí úkol napsat Journal na tři A4. Pro mě trochu nepředstavitelný, neřekla bych v češtině, ale v angličtině? No uvidíme. V hodinám po celý týden jsme psali různé práce a já jsem zjistila, že mám opravdu ještě co dělat. Tak ráda bych se nějak pěkně vyjádřila, ale zatím nemám dost slov. I tak jsem se ale snažila, aby to nějak vypadalo. Po Writing jsem měla oběd, oběd je rozdělený na skupinu A a B, každá ho má v jinou dobu. Zatím jsem si tam koupila jídlo jen jednou. Docela mě to překvapilo, samozřejmě tam měly různé typické americké „jedy“ ale měli tam salátový bar a taky jsem si dala něco, co vypadalo jako fornetti plněné sýrem. Docela mi to chutnalo. První den jsem seděla v jídelně se Sarou, holkami z týmy a dalšími výměnnými studenty. Ale další obědy už jsem většinou seděla jen s Filipem (student z Německa),je moc milý a bude tu jen půl roku. Sara se na mě tak trochu vykašlala, ale mě to ani tak moc nevadí, v poslední době mi přestala sedět. Překvapilo mě když si k nám v pátek při obědě přisedly dvě holky. Jedna z nich se jmenuje Megan a druhá Emily. Jsou to moc milé holky zvlášť Megan, mimochodem je se mnou taky v Muic choir, který mám předposlední hodinu. Po obědě mám hodinu Biologie, no taky strašně jednoduchý. Jediný problém je, že občas nerozumím nějakým slovíčkům a musím se hodně ptát, ale co se týče náplně učiva, to mě opravdu překvapilo. Studenti nevědí takové základní věci, já to většinou všechno vím, jediný problém je v tom, vysvětlit to v angličtině. Tam jsem mimo jiné taky poznala moc „milé“ a „ochotné lidi“. Poprvé to vypadalo tak, že vedle mě byla volná židle a po chvíli zmizela. Vzala si ji jedna holka a sedla si do trojice s jinýma holkama , takže jsem seděla sama. Profesor nakonec dotyčné řekl, že si musí sednout vedle mě. No asi si umíte představit, že sedět s člověkem, který nechce sedět s vámi je trochu nepříjemné. Abby, ta holka, si mě samozřejmě nejdřív vůbec nevšímala, takže jsem se musela snažit s ní nějak komunikovat. Ale nějak to nakonec šlo, horší bylo, když jsem přišla v pátek do třídy a na místě vedle mě seděla jiná holka. Nejspíš kamarádka Abby, asi se pro změnu prohodili. Ta byla snad ještě horší, odpověď se mi vždy dostala jen stručná, ooo jak příjemní někteří amíci jsou… Po Biologii konečně přišel můj nejoblíbenější předmět celého dne a to music choir s Mr Parkrem, nejbláznivějším a nejmilejším učitelem, kterého jsem kdy potkala(když samozřejmě nepočítám svojí paní učitelku na klavír v Praze). Mít s ním hodinu je vážně relax. Je hrozně fajn, už mi dal i adaptér na keyboard, který mi mimo jiné půjčil na celý rok. No považte, kolik profesorů by takové gesto udělalo. Dal nám mnoho pěkných písní, který budeme zpívat po celý první semestr. V music choiru je se mnou taky Erica (z business math), Danni (studentka z číny), Megan a Briana. Briana je holka, se kterou jsem se seznámila právě ve sboru. Je strašně fajn, je na škole taky nová. Přestěhovala se z Floridy, do Ludingtonu, protože to byl sen její mámi. Moc jsem se s ní dala do řeči, vyměnily jsme si čísla a hned ten den(pátek) jsme spolu šly na fotbal a school dance.
Ale nebudu předbíhat. No samozřejmě jsem byla unavená ze školy a už tak mi dalo hodně práce se přinutit jít na school dance, ale když mi Briana po návratu domů zavolala, že by moc ráda šla i na ten fotbal, no prostě jsem se obětovala. Přijela pro mě s jejím tátou a svezli mě až k fotbalovému hřišti. Průběh fotbalu byl pro mě jako vždy stejný, ale o to tentokrát nešlo. Hru jsem samozřejmě opět vůbec nevnímala. No do teď jsem se nějak ani nesnažila pochopit pravidla, stačí mi vidět, jak tam spolu všichni bojují Na fotbale jsem se střetla i s Danni a později i s Megan. Megan je vážně skvělá holka. Je to možná první člověk, který se se mnou dal do řeči a začal mluvit jako první. Což je tak trochu obdivuhodné a o to víc si toho vážím. Ale nejen to, dokonce nás vzala a postupně seznámila se svými kamarády ze školy. A že jich nebylo málo. Konečně jsem se začala cítit líp a líp. Po konci zápasu, překvapivě mi to uteklo velmi rychle, jsme se ve tmě odebrali ke škole. Když jsme tam dorazili a zaplatili si vstup zamířili jsme do školní jídelny, kde se vše mělo odehrávat. Pomalu jsme se blížili a já už z dálky slyšela velký hluk a hudbu. Jídelna ještě nebyla zcela plná, ale já jsem nepochybovala o tom, že se co nevidět zaplní. Stoupli jsme si téměř doprostřed sálu, ale já jsem zrovna nemínila začít tancovat, když jsme byli všem nadohled. Briana vypadala, že se jí to hodně líbí a už se začínala vlnit do rytmu hudby. Když se sál naplnil a ze mě spadla ta trocha nervozity, začala jsem taky tancovat a okruh lidí kolem mě se pořád měnil. Což bylo jen ku prospěchu a postupně jsem se začala seznamovat s novými lidmi. Bylo to strašně moc fajn, všichni byli najednou tak přátelští, konečně jsem se cítila opravdu dobře. V jídelně byla skoro tma jen různá barevná světla ozařovali prostor kolem, což mělo opravdu atmosféru. Skvělý bylo taky, když se občas uprostřed sálu udělal chumel lidí a mezi nimi jsem mohla vidět pár straších kluků, jak tančí street dance. To byla vážně síla Asi před dvanáctou hodinou pro nás přijela Brianina máma a odebraly jsme se domů. Ale zážitek to byl opravdu skvělý. Jen jsem nevěděla jak zvládnu závod cross country, který měl být hned druhý den. Byla jsem překvapena, byl to můj první závod při kterém jsem se ani jednou nezastavila, a to i přesto, že byl hrozný slejvák a na trati byly překážky. Měla jsem z toho opravdu skvělý pocit.

My hostmum

Dnešní příspěvek jsem se rozhodla věnovat výhradně své hostmum, protože si myslím, že si to naprosto zaslouží. Když jsem se poprvé setkala s Jan a strávily jsme spolu první chvíle, nebylo to pro mě jednoduché. Někteří z vás o tom vědí, nemluvila jsem o ni zrovna v nejkladnějším slova smyslu. Ano, říkala jsem jen ty špatné stránky, které má a hloupě jsem přehlížela ty dobré, které od včerejška začaly převažovat ty zlé. Asi se možná divíte, co způsobilo tento obrat o 360 stupňů. Musím se ale trochu rozepsat, protože to nemůžu pospsat jen v pár řádcích.
Trochu tedy odbočím. Poslední doubou jsem si začala na všechno zvykat, je pravda, že jsem trávila čas raději mimo domov a Jan. Neměla jsem to tu tolik ráda, ale nadruhou stranu mi to nevadilo. Byla jsem přesvědčena, že se časem přizpůsobím. Poslední týden jsme s Chloe strávili většinu času v domě Cathy (mé area rep.), Jeffa, Danni a Sary. Cítila jsem se tam skvěle. A není divu, mají klavír, v lednici je čerstvé jídlo, internet funguje bez problému a rodina působí hrozně mile, jak Sara, tak i Danni mají velký pokoj a svoji koupelnu. No prostě srovnávat tyto fakta pro mě bylo velice těžké. Ale teď vím, že jsou to jen povrchové věci, nezáleží na tom, jestli u Jan máme občas bordel na koberci, okna se nedají umít, v lednici jsou zkažené věci a vůně není zrovna přívětivá. Ale je to domov, ano je, protože Jan nás má ráda. Nemůžeme to poznat na první pohled, ale to, že na nás třeba čekala včera do noci a já vím, že na nás opravdu čekala, protože neměla převlěčené oblečení na spaní, mluví za vše. To že mě vzala do obchodu se zdravou výživou nakoupit si věci, které mám ráda. Proč jsem do včerejška pořád přehlížela tyto fakta, to opravdu nevím, ale teď jsem konečně začala myslet a jsem za to opravdu ráda. Ale tohle uvědomění nepřišlo jen tak. Většinu včerejšího dne jsme strávily s Chloe na návštěvě u Cathy, cítila jsem se tam vážně skvěle. S Danni jsem upekla dort pro Cathy, protože měla narozeniny. Chloe pomohla upéct pizzy. A po večeři jsme hráli s celou rodinou domino. Bylo to skvělý, téměř se mi nechtělo odejít. Když už ale přecejenom bylo pozdě a připravovaly jsme se k odchodu, Cathy si mě vzala stranou a zeptala se mě, jestli nepřemýšlím o změně rodiny, protože Jan je arrival hostfamily. Zkrátka to chtěla vědět, je to moje are rep. Trochu mě to zaskočilo a asi v tom šoku jsem ze sebe vychrlila všechno co mě trápí, chloe se potom připojila, ale ona si přecejenom tolik nestěžovala. Cathy nám řekla, že se máme během příštího týdne rozhodnout a případně se poohlédnout po nějaké jiné rodině. Možná bych o tom nikdy nepřemýšlela, kdyby se Cathy nezeptala. Zkrátka v tu chvíli, když jsem si představila novou rodinu, byla to krásná představa. Ale ted už vím, že přemýšlet o tom byla chyba. Cathy nám sice vyprávěla o tom, jak Jan měla v minulosti výměnné studenty, kteří měnily rodinu. Důvodem bylo prý, že Jan nic nedělala Prostě přišla z práce a seděla a koukala na televizi, nebo šla spát. Ano, to je pravda, ale já vím, že nás má ráda. Nechce, abychom tu byly smutné. A její činy mluví za vše. Všechno jsem si uvědomila díky Chloe, kterou mám opravdu moc ráda. když jsme přišly domů a Jan šla spát, šly jsme si o tom všem popovídat. všechno jsme si urovnaly a teď víme, že chceme být s ní a že se máme navzájem. Mám Chloe moc ráda, je opravdu jako moje sestra, vždyť jsem vlastně šťastnej člověk. Osud mě má rád, není přeci samozřejmost, abych si sedla se svoji novou sestrou. Ale s Chloe jsme na stejné vlně, cítíme spolu. Včera jsem si o všem popovídaly, o minulosti, která je se shodou okolností velice podobná jako má. I jsme si pobrečely, ale nechtěla bych jinou hostsestru. Všechny problémy můžeme řešit spolu a Chloe je ten člověk, který mi otevřel oči. Díky ní jsem si uvědomila všechno, co pro nás Jan udělala. To jak se snažila za každou cenu najít mi klavír a podařilo se, nemám sice klavír, ale keyboard a i to je víc než jsem očkávala. Sehnala mi stůl a lampu. Dneska, když jsem se probudila, viděla jsem, že byla nakoupit a koupila mi tofu a velký bílý jogurt. Vyndala nám odpad v koupelně. Nesmýšlý špatně o studentech, kteří ji opustily, naopak váží si jich a chápe je. Ale tito studenti si neuvědomili, jak úžasná ona je. I když chápu, že možná je těžší si toto uvědomit, když je tu jen jeden student a může se cítit, že je opuštěn. Proto je neodsuzuju. To, že se s námi Jan pořád nebaví, to může být naopak někdy výhoda. myslím si, že během roku budu dost unavená ze školy a nebudu tak aktivní se pořád o něčem bavit. Stačí, když budu vědět, že na mě doma čeká někdo, kdo mě má rád a kdo ví, že to není lehké. Za všechno jí moc děkuji a rozhodně už nelituji, že jsem se rozhodla tuto rodinu přijmout. Určitě to bude už jenom lepší a lepší.

huge news:)

Už jsem pár dní nic nenapsala a jelikož se toho událo za těch pár dní opravdu hodně, rozhodla jsem se, že mému blogu zase věnuju chvilku z mého času a pokusím se to tu vše vystihnout. Vezmu to popořádku a začnu středou. Ve středu byl velký den, protože jsem se měla jet podívat na první závos cross country. Shayla (jedna kamarádka z týmu) byla tak hodná, že mě vyzvedla doma a jeli jsem na místo srazu. Bylo to u školy a čekal na nás ten "nádherný" žlutý autobus, který nás měl odvézt na místo konání. Jeli jsme asi hodinu a půl a mezitím jsem se velmi skamarádila s jinou YFU studentkou ze Švédska, která se také rozhodla připojit k týmu cross country. Sarah byla velmi příjemná, ale musím se přiznat, že jsem se cítila trochu trapně, když jsem s ní mluvila. Ona má tak úžasnou angličtinu, skoro jako rodilá Američanka, už jsem si i říkala, proč sem vlastně jela, když už umí tak perfektně anglicky. Také samozřejmě neměla žádný problém mluvit s kamarády z týmu, takže já jsem tam občas stála jako solný sloup a jen se usmívala. Nejde o to, že bych nedokázala mluvit anglicky, ale já jsem vlastně ani nevěděla o čem se s nima mám pořádně bavit. Přecejenom jsem je znala jen pár dní. Když jsme přijeli na místo závodu, tak trochu jsme se tam "utábořili" a šli jsme se projít po trati, abychom věděli, kudy se poběží. Bylo to v lese a musím přiznat, že terén byl docela obtížný, byly to samé kopce a hrboly. Byla jsem ráda, že jsem dostala na starosti jen fotografování a taktéž i Sarah a jenden kluk z týmu. Fotek jsem nafotila opravdu hodně, protože bylo co fotit. Kluci z našeho týmu vyhráli první cenu, což zasluhuje velký obdiv a holky myslím třetí cenu. Byl to moc vydařený závod. všichni jsme si po tom dlouhém dni dali nějaké jídlo, které přinesli lidé z našeho týmu a po takovém, dá se říct pikniku, jsem nasedli do autobudu a jeli zpět. Z celého dne jsem měla smíšené pocity. Na jednu stranu jsem byla hrozně moc ráda, že jsem se někam dostala a bylo to pro mě trochu něco jinýho, ale na druhou stranu jsem se cítila taková trochu opuštěná, s nikým jsem se moc nebavila a byla jsem taková zamlklá. Ale to k tomu prostě patří, časem se ledy prolomí. Vlastně už se i prolamovat začali, ale o tom se zmíním trochu později.
Ve čtvrtek jsem ráno měli zase trénink a jak jinak zase jsem byla poslední. Dokonce i ta Sarah se nemusela vůbec zastavovat. no ale aspon se naučím nevšímat si, co si jiní lidé myslí, a jít si za svým cílem. Navíc trenér mě moc podporoval a vůbec se nezlobil, že jsem poslední, říkal mi, že si z toho nemusím nic dělat, že se to časem zlepší. Mám ho moc ráda, je hrozně fajn.
V pátek večer se měl na školním hřišti konat americký fotbal, a tak nás tam Jan s Chloe vzala. Zezačátku byly obě unavené, ale nakonec se přemohly a šly. Byl to velký zážitek a i když jsem pořádně nerozuměla pravidlům, vidět roztleskávačky, lidi na tribunách a týmy, to opravdu stálo za to. I když si stojím za tím, že je to surový sport, jak tam na sebe všichni skáčou. Když jsme pak ke konci odcházeli, překvapilo mě, že za mnou přiběhla Jessica, jedna dívka z cross country a dala se se mnou do řeči, to bylo možná na celým zápasu nejlepší, že mě zkrátka nepřehlédla a přišla za mnou.
A teď se konečně dostávám k největšímu dni celého týdne. A to k sobotě. Měl se konat další závod cross country a trenér chtěl, abychom se já a Sarah už také zůčastnily. Vzala jsem si na sebe sice můj dress, který mi trenér dal den předtím, ale byla jsem pevně rozhodnuta, že se nezůčastním. Vzhledem k mé fyzičce a rychlosti mi to připadalo jako naprosté šílenství. Sarah o tom ale přemýšlela, pořád jsme to mezi sebou řešily a nemohly jsme se rozhodnout. My jsme měly závodit až jako poslední z horším týmem, což mi trochu přidávalo na odvaze, ale i tak jsem se tomu chtěla spíš vyhnout. S týmem jsme si šli prohlídnout trasu, abychom věděli kudy běžet, trasa bylá dlouhá 2,1 míle. Bylo to opravdu těžké rozhodování, ale holky z týmu mi říkaly, že je to nejméně náročná trasa ze všech, že tam nejspou moc kopce a jiné nástrahy. Začala jsem o tom vážně přemýšlet a navíc jsem si představila, že pokud busou už jen těžší trasy, možná se už nebudu moci zůčastnit, tak jsem se nakonec rozhodla. Půjdu do toho, Pořád jsem byla hrozně nervozní, ale všichni mě povzbuzovalii a také ta myšlenka, že poběží i Sarah, mě uklidňovala. Byla jsem smířená s tím, že budu poslední, ale největší strarost mi dělalo, jestli to vůbec uběhnu. Jessica nám pomohla s rozcvičkou a osudný okamžik se blížil. Zazněl výbuch a my jsme mohli vyběhnout. Byla jsem ze začátku mezi prvními, ale bohužel, postupně jsem zpomalovala a jen viděla, jak mě všichni předbíhají. Ale běžela jsem prostě dál. Nikoho jsem za sebou neviděla a tak jsem si byl an sto procent jista, že jsem poslední. Až po chvíli jsem si všimla, že jsou za mnou ještě dvě holky a to mě hnalo k výkonu. Musela jsem se občas zastavit a jen jít rychlým krokem, protože moje fyzička opravdu nebyla tak dobrá, ale stále jsem viděla ty dvě holky za mnou, a tak jsem se snažila běžet co nejdéle. Po cestě jsem potkala mnoho lidí z jiných týmů. Hrozně moc mě překvapilo, jak moc mi fandili. Už to stálo za to. Běžela jsem a běžela a ze stran jsem slyšela jen samé výkřiky: "Go! Keep Going! Go Ludington! Good job!" Ani si neumíte představit, jak moc to člověku pomůže. Pokaždé jsem se na ty lidi podívala, usmála a potichu poděkovala. Kamarádi z mého týmu samozřemě fandili taky a to hodně. Všude jsem slyšela své jméno. I Cathy, Cloe a Danni, mě přišly podpořit. Všude mi fandily. Už jen to samé mě hnalo kupředu. Když už jsem se blížila ke konci, byla jsem opravdu vyřízená, no ani není divu, ale začínala jsem si všímat, že mě jedna z těch holek za mnou začíná dohánět. Sebrala jsem všechny poslední síly, co jsem měla a běžela jsem na plno, už jsem ani nevnímala tu šílenou únavu, ale doběhla jsem do cíle. Ano, nebyla jsem poslední, ty dvě holky zůstaly za mnou. A to byl důvod k radosti. Nemohla jsem nic jiného než se jen usmívat. Ten skvělej pocit, že jsem to dokázala, stál za to. Všichni mi mi moc gratulovali, můj trenér přišel a plácnul si se mnou. Moc mě pochválil a ostatní z týmu si se mnou taky plácli. Jeden kamarád mi dokonce řekl, že bylo vážně skvělé, že jsem to nevzdávala a brala jsem to optimisticky. Je to pravda, skoro celou cestu jsem se jen usmívala. I když jsem si už říkala, že padnu, pořád jsem se usmívala, šlo to taknějak lépe.
Tímto zápasem ale den zdaleka nekončil, teprve začínal. Na závodě mě vyzvedla Cathy(moje Area rep. a hostmum Sarah a Danni) a všichni jsme se vydali nakupovat do Traverse city. Byly tam nádherné obchody se spoustou krádných věcí, bohužel to bylo hodně drahý. Ale přesto jsem si koupila takový malý přívěsek ve tvaru čtyřlístku na památku. Pak jsme jeli ještě do jiných center a já jsem si konečně mohla nakoupit všechno, co jsem potřebovala. Byla jsem sice strašně unavená, ale přemohla jsem se. Když jsme se vrátili zpět do Ludingtonu, Cathy nás pozvala na večeři. Ano slyšíte dobře, večeři, něco, co Jan moc nezná:) Vařil pán domu. Musím říct, že mají nádherný dům a hlavně klavír. Asi to byl osud, že jsem dostala rodinu, která se tak moc liší od té Cathyný. Po večeři mi Cathy dovolila, abych si tam zahrála, dokonce mi vytáhla nějaké noty a já jsem v nich našla dvouhlasou invenci od Bacha, kteru jsem hrála asi před rokem. Po nějaké chvíli mi řekl její manžel, abych si vzala noty a že mi chce něco ukázat. Šli jsme dolů,  kdy byl něco jako sklep a když jsem vešla do té místnosti kam jsme mířili, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Vypadalo to tam jak v nějakém studiu. Byly tam bubny, kytary všeho druhu a hlavně varhany a dva a více keyboardů a dalších hudebních vymožeností. Manžel Cathy mi začal všechno ukazovat a mohla jsem si to i vyzkoušet. Byla jsem v sedmém nebi a nechápala jsem, proč jsem tuhle rodinu nedostala já, vždyt máme tolik společného, říkala jsem si. Byla bych tam ještě klidně další hodiny, ale protože bylo už opravdu hodně pozdě, vzala nás Cathy domů. Ještě předtím mi ale bylo nabídnuto, že pokud budu mít zájem, můžu si kdykoliv jít zahrát do obchodu s hudebninami, který její manžel vlastní. Cathy mi i ukázala, kde to je. Byl to opravdu krásný den, až se mi skoro nechtělo jít spát. Ale dneska plánujeme z Bredem- hosfather jedné výměnné studentky z Thajska vyrazit na lodě, takže bude o zábavu opravdu postaráno. Každým dnem se tu cítím líp a líp, ale samozřejmě moc vzpomínám na svoji rodinu.

cross-country running

Nesmím opomenout, že včera jsem byla na prvním tréninku cross-country runningu. Všem to velmi doporučuji, konečně jsem se začala seznamovat s novými lidmi. Ani jsem netušila, že budou takhle fajn. Přihlásila jsem se do cross-country runningu, protože si myslím, že je to nejlepší cesta, jak se spřátelit s novýma lidma. Jestli někdo z vás v budoucnu pojede nebo poletí někam na rok, určitě si myslím, že by se měl stát součástí nějakého týmu. Je to nuda jen sedět doma a nic nedělat, což jsem posledních pár dní dělala. Je pravda, že mi to zpříjemňovalo dívání se na filmy s Chloe, ale už to bylo trochu stereotypní. Když mě Jan včera vezla na první trénink, měla jsem troch ustrach, zvlášt když jsem tam viděla všechny ty vysportovaný kluky a holky. Ale strach mě hned opadl, protože mě všichni vzali mezi sebe. I kluci jsou tam hrozně fajn, jeden mi dokonce vyprávěl, že měl nějaké předky v Československu, svět je zkrátka malej:). Holky se mi hned představily, i když, musím se přiznat, že si je všechny ještě nepamatuju. Tři z nich běžely se mnou a dokonce byly ochotné se mnou chvilkama jen jít. nemám zatím dobrou kondičku, takže je to pro mě těžký celou cestu běžet, ale všichni jsou velmi tolerantí i trenéra máme skvělýho. Zrovna dneska jsme byli s Kelsey a Jessicou běhat podél Michiganského jezera, byla to vážně nádhera:) Obě dvě jsou holky jsou skvělý:) Konečně jsem se dostala mezi lidi. Když jsem dneska dorazila na místo srazu, tak tam zatím byli jen dva kluci z týmu, tak jsem se s nimi začala bavit. Taky jsou moc fajn, jsem ráda, že jsem využila téhle šance a jsem součást týmu. Je pravda, že ze začátku to bude trochu těžký, protože moje kondička opravdu není moc dobrá, ale jelikož tréninky jsou každý den, časem se to určitě zlepší. Zítra budou závody, tak se moc těším, jedna kamarádka z týmu mě tam sveze. Nebudu sice závodit, ale to mi vůbec nevadí, alespoň to všechno nafotím. Po závodech bude tak nějaký piknik, takže to bude určitě skvělý.
Musím se zde ještě v rychlosti zmínit o jedné skvělé věci. Včera, když jsme jeli domu z tréninku, Jan mi oznámila, že budu mít klavír. A to opravdový a přímo doma:) Prý jí ho darovala její kamarádka, tak si ho přivezeme domů. Už jsme i mluvili o tom, kam ho dáme, asi vedle televize. Jsem z toho štěstím bezsebe:)

Klavír???:)

Nesmím zapomenout zmínit se zde o jedné úžasné věci, která se mi přihodila. Mnozí z vás vědí, že jsem si hrozně moc přála mít v Americe klavír, protože si myslím, že bez klavíru zde půjde všechno mnohem hůř, než s ním. Ale jak to tak bývá, zákon schválnosti se u mě dostavil v plné míře. Klavír tu samozřejmě není a aby toho nebylo málo, některé mé kamaradký, kteřé také tráví rok v Americe, ho mají. Proč je ten osud tak nespravedlivý. Tak toto jsem velmi silně pocitovala na začítku, zvlášť když jsem si to spojovala s tím, že Jan ani Chloe nemají nějaký větší vztah k hudbě. Zpčátku jsem nechápala, proč si mě moje hostmum vybrala, v podstatě nemáme téměř nic společného, ale už se tím netrápím. Začínám zjišťovat, že je Jan vlastně moc dobrý člověk. Ona jen vypadá trochu nepřístupně a přísně, nebo možná tak působí jen na mě. No asi se není čemu divit,zřejmě to trochu srovnávám s mojí rodinou:) Vypadá to ale, že má dobré srdce a bude dobrá hostmum. Co jí nezapomenu je to, že mi pomohla najít klavír, který sice nebudu mít doma, ale můžu si na něj jít kdykoliv zahrát. A aby toho nebylo málo, jedná se hned o klavíry tři:) Jak jsme k nim přišli?? no zkrátka já a Chloe jsme se nabídly, že bychom rády dělali nějakou dobrovolnickou práci a Jan nás zavedla do takového centra, kde jsme vplňovaly s čím bychom rady pomohly. Toto místo byl zároveň i kostel. Jan se při této příležitosti zeptala, jeslti tam nemají nějaký klavír, že na něj hraji mnoho let, ale nemáme ho doma. Paní, se kterou jsme tam právě byly, mi velmi ochotně nabídla, že si mohu kdykoliv jít zahrát na kterýkoliv klavír, který tam měli a zároven se nabídla, že mi je půjde ukázat a můžu si je i zkusit. Neumíte si představit, jak jsem v tu chvíli byla štastná, jakou jsem měla radost, když jsem si postupně prohlédla a vyzkoušela všechny tři klavíry, které tam měli. Nejhezčí klavír byl  v kostele, samozřejmě, a bylo to křídlo:)Byla jsem Jan a té paní tak vděčná, že jsem to ani slovy nedokázala vyjádřit. Myslím, že člověk si začně něčeho pořádně vážit, teprve když to nemá a nebere to jako samozřejmost. Teď už jen doufám, že mě tam Jan alespon dvakrát týdně zaveze.
Jan dokonce už i mluvila s mým trenérem na cross country running a možná půjdu na první hodinu už v úterý, jsem na to moc zvědavá. Doufám, že to budu zvládat. Prý je to každý den, to jsem ani sama nevěděla, takže se snad domů vrátím jako úplná sportovkyně:))).
Dnes ráno jsem se vydala se sousedkami Jill a Suzie a na ranní procházku. Vstávala jsem sice v 6:30hod a sraz jsem měly v 7hod, ale byla jsem ráda, že jsem vstala. Konečně jsem se mohla trochu hýbat. Je to těžký, když všude jezdíme jen autem. A navíc jsme tady odřízlí od centra, ani autobus tu nejezdí, takže bez Jan se nemám šanco nikam dostat. Jen o ten "úžasný" žlutý školní autobus pravděpodobně nepříjdu, ale alespon, že jím budu jezdit s Chloe a jen nazpátek ze školy. Dnes nás Jan vzala také na Horse show, ale nebyly jsme tam moc dlouho, protože se tam nic zvláštního nedělo. Potom jsme jeli na návštěvu k Janiný kamarádce Jannet. je to velmi milá paní, která se stále usmívá. Byl zde také její syn Brian se kterým jsme si docela pěkně popovýdali. Někteří američané jsou vážně milí. Ještě před tím než jsme konečně dorazily domů, zastavili jsme se u Janiný dcery Jessicy. K večeři jsme měly grilované maso a zeleninu. Je to zvláštní, jak se na mě každý dívá zvláštně, když mu Jan řekne, že nejím maso, jen kuřecí a rybí, a že mám ráda zeleninu a saláty. A ještě víc připadá Jan divný, že si neochucuji saláty. Ale je fajn, že už si na to zvyká, dokonce nás vzala do restaurace, kde byl Salad bar. Směje se mi, že jsem jak králík. Ale já zkrátka nechci úplně změnit svůj životní styl...:D

Konečně v Americe

Už je to sice pár dní, co jsem přiletěla do Grand Rapids v Michiganu a setkala se konečně se svojí hostitelskou rodinou. Pokusím se ale popsat největší zážitky a strasti posledních dnů.
Den pře mým odletem, tedy 17. srpna jsem strávila se svojí rodinou. Chtěla jsem se s nimi tímto způsobem rozloučit. Vím, že se mi po nich bude velmi stýskat, ostatně to už se mi tak trochu stýská teď. Poslední noc, strávenou doma, jsem absolutně vůbec nemohla usnout, prostě to nešlo. Takže na letiště jsem dorazila tak trochu nevyspalá a přecitlivělá. Uklidnilo mě ale, když jsem se tam setkala se všemi přáteli z YFU, včetně těch, co se mnou měli odlétat. Je to fajn pocit, když jsou kolem vás lidi, kteří podobný zážitek už zažili a ti, kteří ho budou prožívat zároveň se mnou. Celého letu jsem se možná bála nejvíc. Když jsem letěli do Frankfurtu a poté do Chicaga, brala jsem to celkem klidně, nejvíc jsem se bála, až budu muset v Chicagu hledat letadlo do Grand Rapids a znovu se odbavit, aby mi neuletělo. Zvlášť, když znám své orientační schopnosti, které opravdu nejsou moc dobré. Překvapivě, jsem všechno našla, no, člověk se prostě musí pořád ptát :) Nejvíc klidná jsem byla, když už jsem seděla v odletové hale a čekala na to, až budu moci nastoupit do letadla.
A konečně asi po necelé hodině letu jsem dorazila na místo. Zde jsem poprvé na vlastní oči uviděla Jan, moji hostmum. Byla jsem strašně moc ráda, po chvíli přišla i Chloe, výměnná studentka z Číny. Netušila jsem ,že bude tak skvělá, je o rok mladší než já, ale je strašně milá a plná energie. Jsem moc ráda, že ji tu mám, můžeme si neustále povídat a zrovna včera jsem ji pustila jeden film na mém notebooku, který se jí moc líbil.
První den pro mě ale nebyl moc jednoduchý. Tu radost, kterou jsem měla když jsem uvidlěa Jan a Chloe vyvážilo to, že jsem zjistila, že Jan nemá wi-fi a na jejím notebooku jsem se nedokázala připojit ani na svůj mail, ani na facebook a skype. Byla to pro mě strašná představa, že se nebudu moci za celý rok kontaktovat s mojí rodinou. Jan je navíc trochu větší introvert, takže člověk musí přijít a snažit se s ní povídat. A navíc ze začátku jsem měla velký problém se vyjadřovat. Skoro všechno jsem sice rozuměla (asi díky mému pravidelnémi koukání na anglické filmy:), ale nemám dostatěčnou slovní zásobu, abych mohla v klidu všechno vyjádřit. No možná, že ten první den byl pro mě trochu krize, ale teď už se cítím mnohem líp. Druhý den k nám přišel Janin kolega z práce, ani nevím jak, ale podařilo se mu zprovoznit mi internet. Je to prostě génius:)Měla jsem takovou radost. Janin kolega s sebou také přivedl své dvě dcery, tak jsem konečně mohla poznat nějaké americké teenagery. Abych ale řekla pravdu s Chloe jsme se shodli na tom, že nejsou až tak otevření a zpočátku to vypadalo, jako bychom je vůbec nezajímali. Postupně se ale ledy začaly prolamovat a ony se s námi trochu začaly bavit. Jeli jsme taky do centra Ludingtonu, na pláž. Moc se mi tam líbilo, je to nádherné místo, vypadá to tam skoro jako u moře. Všechny jsme si šly namočit nohy do vody a dopadlo to tak, že jsem měla celé kalhoty mokré, ale vůbec mi to nevadilo. Stálo to za to. Potom jsme se šli projít k majáku, Kamarád Jane mi vyprávěl, jak se maják v průběhu let nakláněl, že to vypadalo, že spadne a že mi to může připomenout trochu šikmou věž v Pize. Ten samý den, ale ještě dopoledne jsme se byly s Chloe zaregistrovat ve škole a vybrat si předměty. Jsem strašně moc ráda, že budeme v maturitním ročníku. Taky jsem se chtěla připojit k nějaké školní aktivitě po škole a nakonec jsem si vybrala cross country running. Alespon lépe poznám okolí. Určitě velkým zážitkem bylo poznávat americké "restaurace". Nejhorši bylo když se nás Jan snažila přesvědčit, abychom si daly k večeři zmrzlinu. Nakonec se mi povedlo se z toho nějak vykroutit a dala jsem si nakonec jen salát c mekáči. Jan bohužel vůbec nevaří, takže jsme se obědy vařili sami. Jan prostě jen tak odešla do práce a o žádném obědě se vůbec nezmínila. Ale mně to ani tak moc nevadí, alespon si můžu dát co chci a nemusím se do ničeho nutit. Pomalu si začínám na všechno zvykat. A zjištuji, že je tu mnoho milých sousedu. S jednou sousedkou, Jill, jsem se domluvila, že spolu  a ještě jednou sousedkou budeme chodit každou neděli na procházku, alespoň budu mít nějaký pohyb:)