Už je to sice pár dní, co jsem přiletěla do Grand Rapids v Michiganu a setkala se konečně se svojí hostitelskou rodinou. Pokusím se ale popsat největší zážitky a strasti posledních dnů.
Den pře mým odletem, tedy 17. srpna jsem strávila se svojí rodinou. Chtěla jsem se s nimi tímto způsobem rozloučit. Vím, že se mi po nich bude velmi stýskat, ostatně to už se mi tak trochu stýská teď. Poslední noc, strávenou doma, jsem absolutně vůbec nemohla usnout, prostě to nešlo. Takže na letiště jsem dorazila tak trochu nevyspalá a přecitlivělá. Uklidnilo mě ale, když jsem se tam setkala se všemi přáteli z YFU, včetně těch, co se mnou měli odlétat. Je to fajn pocit, když jsou kolem vás lidi, kteří podobný zážitek už zažili a ti, kteří ho budou prožívat zároveň se mnou. Celého letu jsem se možná bála nejvíc. Když jsem letěli do Frankfurtu a poté do Chicaga, brala jsem to celkem klidně, nejvíc jsem se bála, až budu muset v Chicagu hledat letadlo do Grand Rapids a znovu se odbavit, aby mi neuletělo. Zvlášť, když znám své orientační schopnosti, které opravdu nejsou moc dobré. Překvapivě, jsem všechno našla, no, člověk se prostě musí pořád ptát :) Nejvíc klidná jsem byla, když už jsem seděla v odletové hale a čekala na to, až budu moci nastoupit do letadla.
A konečně asi po necelé hodině letu jsem dorazila na místo. Zde jsem poprvé na vlastní oči uviděla Jan, moji hostmum. Byla jsem strašně moc ráda, po chvíli přišla i Chloe, výměnná studentka z Číny. Netušila jsem ,že bude tak skvělá, je o rok mladší než já, ale je strašně milá a plná energie. Jsem moc ráda, že ji tu mám, můžeme si neustále povídat a zrovna včera jsem ji pustila jeden film na mém notebooku, který se jí moc líbil.
První den pro mě ale nebyl moc jednoduchý. Tu radost, kterou jsem měla když jsem uvidlěa Jan a Chloe vyvážilo to, že jsem zjistila, že Jan nemá wi-fi a na jejím notebooku jsem se nedokázala připojit ani na svůj mail, ani na facebook a skype. Byla to pro mě strašná představa, že se nebudu moci za celý rok kontaktovat s mojí rodinou. Jan je navíc trochu větší introvert, takže člověk musí přijít a snažit se s ní povídat. A navíc ze začátku jsem měla velký problém se vyjadřovat. Skoro všechno jsem sice rozuměla (asi díky mému pravidelnémi koukání na anglické filmy:), ale nemám dostatěčnou slovní zásobu, abych mohla v klidu všechno vyjádřit. No možná, že ten první den byl pro mě trochu krize, ale teď už se cítím mnohem líp. Druhý den k nám přišel Janin kolega z práce, ani nevím jak, ale podařilo se mu zprovoznit mi internet. Je to prostě génius:)Měla jsem takovou radost. Janin kolega s sebou také přivedl své dvě dcery, tak jsem konečně mohla poznat nějaké americké teenagery. Abych ale řekla pravdu s Chloe jsme se shodli na tom, že nejsou až tak otevření a zpočátku to vypadalo, jako bychom je vůbec nezajímali. Postupně se ale ledy začaly prolamovat a ony se s námi trochu začaly bavit. Jeli jsme taky do centra Ludingtonu, na pláž. Moc se mi tam líbilo, je to nádherné místo, vypadá to tam skoro jako u moře. Všechny jsme si šly namočit nohy do vody a dopadlo to tak, že jsem měla celé kalhoty mokré, ale vůbec mi to nevadilo. Stálo to za to. Potom jsme se šli projít k majáku, Kamarád Jane mi vyprávěl, jak se maják v průběhu let nakláněl, že to vypadalo, že spadne a že mi to může připomenout trochu šikmou věž v Pize. Ten samý den, ale ještě dopoledne jsme se byly s Chloe zaregistrovat ve škole a vybrat si předměty. Jsem strašně moc ráda, že budeme v maturitním ročníku. Taky jsem se chtěla připojit k nějaké školní aktivitě po škole a nakonec jsem si vybrala cross country running. Alespon lépe poznám okolí. Určitě velkým zážitkem bylo poznávat americké "restaurace". Nejhorši bylo když se nás Jan snažila přesvědčit, abychom si daly k večeři zmrzlinu. Nakonec se mi povedlo se z toho nějak vykroutit a dala jsem si nakonec jen salát c mekáči. Jan bohužel vůbec nevaří, takže jsme se obědy vařili sami. Jan prostě jen tak odešla do práce a o žádném obědě se vůbec nezmínila. Ale mně to ani tak moc nevadí, alespon si můžu dát co chci a nemusím se do ničeho nutit. Pomalu si začínám na všechno zvykat. A zjištuji, že je tu mnoho milých sousedu. S jednou sousedkou, Jill, jsem se domluvila, že spolu a ještě jednou sousedkou budeme chodit každou neděli na procházku, alespoň budu mít nějaký pohyb:)
Žádné komentáře:
Okomentovat