Jen tak pro začátek bych ráda napsala pár slov o sobě. Mnozí, kteří tento blog budou číst, mě už většinou asi znají, ale i tak bych ráda vysvětlila, proč jsem se rozhodla strávit výměnný rok právě v Americe. Někteří asi budou kroutit hlavou a položí si otázku, proč jsem raději nejela do nějaké země, která není tak vzdálená. A navíc, anglicky už dnes umí téměř každý, tak proč radši nezkusit něco jiného. Ano, to vše je pravda a i já jsem nad tím nějaký čas takto přemýšlela. Pak jsem si ale uvědomila, žě je nejlepší pořádně umět nejprve jeden jazyk a teprve potom se učit nějaký další. A kolikrát se člověk za život podívá právě do Ameriky?
K těmto myšlenká jsem ale došla až během tohoto roku. Nikdy dřív bych nad tím asi vůbec nepřemýšlela. Vždycky jsem milovala svůj domov, tedy Prahu. Byl to pro mě jediný svět a jiný jsem ani moc poznat nechtěla. Samozřejmě, že jsem ráda jezdila na různé pobyty s rodinou. Ať už to bylo k moři nebo po České republice. I školní poznávací kurzy mi něco daly, ale přecejenom to byl vždy maximálně jeden nebo dva týdny. Nikde jinde kromě ČR bych asi žít nechtěla. Od malička jsem měla velké pouto se svou rodinou a neuměla jsem si představit, že bych někde strávila delší čas bez nich. Kdykoliv se mě dřiv někdo zeptal, jestli bych nejela na rok studovat někam do ciziny, vždycky jsem s jistotou tvrdila, že nikdy. A vidíte. Člověk by nikdy neměl říkat nikdy.
A je to tady, zrovna jsem skončila druhák na gymplu a za necelé dva týdny odlétam do nejvzálenější končiny a ještě ke všemu na rok. Větší obrat v mém myšlení snad už nastat ani nemohl.
Moje odhodlání ale nebylo tak rychlé. Začalo to tím, že mé úžasné kamarádky Kája a Kačka se rozhodovaly o tom, že roční pobyt podstoupí. Nebyla to tedy zrovna Amerika, ale Německo a Finsko. Kačka, ta už byla rozhodnuta dlouhou dobu, ale Kája se ještě rozhodovala. Kdykoliv jsme byly ve škole, holky se o tom mezi sebou bavily a mně nezbývalo, než jen poslouchat. Ale vůbec mě to nenudilo, snažila jsem si v hlavě vytvářet představy, jaké by to mohlo být, něco takového podstoupit. Stále jsem to ale nevztahovala k sobě.
K tomu došlo až jednou, když k nám přišli z YFU Martin a Verča a udělali krátkou přednášku o své organizaci. Bylo to zrovna o velké přestávce a holky byly rozhodnuty tam jít. Kája mě přesvědčila, abych se tam šla pro zajímavost taky kouknout. Neodolala jsem, samotnou mě to docela zajímalo a říkala jsem si, že možná kdyby dělali pobyty jen na měsíc dva, i bych toho využila. Přišly jsme tedy do školního divadla a přednáška mohla začít. Překvapivě jsme tam byli celkově asi čtyři, možná pět. Po skončení, jsem si poprvé začala představovat sama sebe v roli výměnného studenta. Začala jsem nad tím neustále přemýšlet a holky, které to stále řešily, mě z mých myšlenek neodvedly.
Nastal ve mně velký zlom, začala jsem toužit po tomto "dobrodružství" a jednou jsem se jen tak letmo táty zeptala, co si o tom myslí. Řekl, že je to určitě zajímavá zkušenost, ale v tu chvíli by ho určitě ještě ani ve snu nenapadlo, že jeho vlastní dcera tuto zkušenost získá. Doma jsme o tom začali neustále mluvit až jsme nakonec došli k jasnému závěru. Nikdy bych nevěřila, že mi to mí rodiče dovolí, možná ani oni sami tomu nevěřili. Ale je to tak a já jsem jim hrozně moc vděčná, za to, že mi dali svoji důvěru.
Vím, že to pro nás všechny bude velká zkouška, ale jestli ji zvládnem, myslím, že už nás jentak něco nedostane. Mrzí mě, že tu nebudu až můj úžasnej brácha bude maturovat a dělat zkoušky na vysokou. Budu ho moci podpořit jen na dálku. Ale já nepochybuju o tom, že to zvládne. Budu mu moc držet palce a až se vrátím, určitě si to všechno vynahradíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat