Klavír???:)

Nesmím zapomenout zmínit se zde o jedné úžasné věci, která se mi přihodila. Mnozí z vás vědí, že jsem si hrozně moc přála mít v Americe klavír, protože si myslím, že bez klavíru zde půjde všechno mnohem hůř, než s ním. Ale jak to tak bývá, zákon schválnosti se u mě dostavil v plné míře. Klavír tu samozřejmě není a aby toho nebylo málo, některé mé kamaradký, kteřé také tráví rok v Americe, ho mají. Proč je ten osud tak nespravedlivý. Tak toto jsem velmi silně pocitovala na začítku, zvlášť když jsem si to spojovala s tím, že Jan ani Chloe nemají nějaký větší vztah k hudbě. Zpčátku jsem nechápala, proč si mě moje hostmum vybrala, v podstatě nemáme téměř nic společného, ale už se tím netrápím. Začínám zjišťovat, že je Jan vlastně moc dobrý člověk. Ona jen vypadá trochu nepřístupně a přísně, nebo možná tak působí jen na mě. No asi se není čemu divit,zřejmě to trochu srovnávám s mojí rodinou:) Vypadá to ale, že má dobré srdce a bude dobrá hostmum. Co jí nezapomenu je to, že mi pomohla najít klavír, který sice nebudu mít doma, ale můžu si na něj jít kdykoliv zahrát. A aby toho nebylo málo, jedná se hned o klavíry tři:) Jak jsme k nim přišli?? no zkrátka já a Chloe jsme se nabídly, že bychom rády dělali nějakou dobrovolnickou práci a Jan nás zavedla do takového centra, kde jsme vplňovaly s čím bychom rady pomohly. Toto místo byl zároveň i kostel. Jan se při této příležitosti zeptala, jeslti tam nemají nějaký klavír, že na něj hraji mnoho let, ale nemáme ho doma. Paní, se kterou jsme tam právě byly, mi velmi ochotně nabídla, že si mohu kdykoliv jít zahrát na kterýkoliv klavír, který tam měli a zároven se nabídla, že mi je půjde ukázat a můžu si je i zkusit. Neumíte si představit, jak jsem v tu chvíli byla štastná, jakou jsem měla radost, když jsem si postupně prohlédla a vyzkoušela všechny tři klavíry, které tam měli. Nejhezčí klavír byl  v kostele, samozřejmě, a bylo to křídlo:)Byla jsem Jan a té paní tak vděčná, že jsem to ani slovy nedokázala vyjádřit. Myslím, že člověk si začně něčeho pořádně vážit, teprve když to nemá a nebere to jako samozřejmost. Teď už jen doufám, že mě tam Jan alespon dvakrát týdně zaveze.
Jan dokonce už i mluvila s mým trenérem na cross country running a možná půjdu na první hodinu už v úterý, jsem na to moc zvědavá. Doufám, že to budu zvládat. Prý je to každý den, to jsem ani sama nevěděla, takže se snad domů vrátím jako úplná sportovkyně:))).
Dnes ráno jsem se vydala se sousedkami Jill a Suzie a na ranní procházku. Vstávala jsem sice v 6:30hod a sraz jsem měly v 7hod, ale byla jsem ráda, že jsem vstala. Konečně jsem se mohla trochu hýbat. Je to těžký, když všude jezdíme jen autem. A navíc jsme tady odřízlí od centra, ani autobus tu nejezdí, takže bez Jan se nemám šanco nikam dostat. Jen o ten "úžasný" žlutý školní autobus pravděpodobně nepříjdu, ale alespon, že jím budu jezdit s Chloe a jen nazpátek ze školy. Dnes nás Jan vzala také na Horse show, ale nebyly jsme tam moc dlouho, protože se tam nic zvláštního nedělo. Potom jsme jeli na návštěvu k Janiný kamarádce Jannet. je to velmi milá paní, která se stále usmívá. Byl zde také její syn Brian se kterým jsme si docela pěkně popovýdali. Někteří američané jsou vážně milí. Ještě před tím než jsme konečně dorazily domů, zastavili jsme se u Janiný dcery Jessicy. K večeři jsme měly grilované maso a zeleninu. Je to zvláštní, jak se na mě každý dívá zvláštně, když mu Jan řekne, že nejím maso, jen kuřecí a rybí, a že mám ráda zeleninu a saláty. A ještě víc připadá Jan divný, že si neochucuji saláty. Ale je fajn, že už si na to zvyká, dokonce nás vzala do restaurace, kde byl Salad bar. Směje se mi, že jsem jak králík. Ale já zkrátka nechci úplně změnit svůj životní styl...:D